Článek
Teorie dělby moci v naší ústavě vypadá srozumitelně. Prezident reprezentuje stát navenek, vláda v čele s premiérem Andrejem Babišem určuje a řídí zahraniční politiku a obě instituce by měly postupovat v koordinaci. Jenže realita chystaného summitu Severoatlantické aliance ukazuje, že politická praxe má k ústavní harmonii daleko. Místo státnické shody sledujeme v přímém přenosu mocenskou přetahovanou o to, kdo má na mezinárodní scéně silnější slovo.
Ultimáta místo dialogu
Oznámení Pražského hradu, že prezident Petr Pavel hodlá v pondělí osobně dorazit na schůzi kabinetu, by za normálních okolností mohlo působit jako vítaná snaha o nalezení společné řeči. Problém je však v načasování, za jakých se tato návštěva odehrává. Pokud hlava státu spojuje pondělní termín s ultimátem v podobě podání kompetenční žaloby, pokud nebude figurovat na seznamu účastníků summitu, nejde o pozvánku k diskuzi. Je to politický nátlak.
Takto se dohody v diplomacii nedělají. Pokud je cílem skutečný konsensus, nelze druhou stranu zahnat do kouta a přes média na ni vyvíjet tlak, který je následně interpretován jako veřejný zájem. Pořád platí, že akce vyvolává reakci. Zatlačený partner se málokdy podvolí, spíše se zabejčí. Premiér Andrej Babiš sice reagoval s chladnou hlavou, když prohlásil, že prezident je na vládě určitě vítán a kabinet s ním bude diskutovat, zároveň, ale ukázal, kdo drží v rukou procesní trumfy, když rozhodnutí o složení delegace odsunul až na konec června.
Mýtus o neformálním dělení rolí
Zásadním klišé, které v této debatě zaznívá, je představa, že by prezident a premiér mohli na summit odcestovat společně a o své role se na místě nějak podělit. Hradní okolí často operuje s myšlenkou, že by se prezident zúčastnil pouze neformální části programu, například státní večeře, a hlavní jednání nechal na premiérovi.
Jenže ve vrcholné světové diplomacii nic jako „neformální popovídání u stolu“ neexistuje. Pracovní večeře lídrů NATO jsou vysoce politická jednání. Jsou to momenty, kdy se bez přítomnosti televizních kamer, ale za bedlivého sledování mikrofonů a zápisníků, peče ta nejtvrdší globální strategie. U stolu smí sedět vždy jen jeden zástupce za každou zemi. Představa, že by si tam prezident s premiérem střídali židle, je procedurálně i protokolárně zcela neproveditelná.
Jedna země, dvě kolony, nulový respekt
Nejvážnější riziko tohoto sporu však spočívá v tom, jak by český dvojvládní tandem působil navenek. Alianční protokol je rigidní a přesně organizovaný stroj. Každý stát má jednoho jasného vedoucího delegace. Pokud dorazí hlava státu i šéf kabinetu současně, mezinárodní protokol automaticky jako lídra vnímá prezidenta.
Představme si tu situaci v praxi. K dějišti summitu přijíždí jedna limuzína s českou vlaječkou a v ní premiér Babiš, jehož vláda nese za zahraniční politiku hlavní odpovědnost. Hned za ní jede druhá kolona s prezidentem Pavlem, který hrozí žalobou vlastnímu kabinetu. Pro naše spojence by to byl nevídaný a nesrozumitelný pohled. Vypadali bychom jako rozpolcený stát, který nedokáže vyřešit domácí spory ani ve vlastní předsíni.
Zahraniční politika vyžaduje chladnou hlavu, jednotnou strategii a schopnost domluvit se mimo záři reflektorů. Pokud prezident Pavel skutečně chce pro Českou republiku přínosnou strategii, neměl by na pondělní jednání vlády přicházet s právním paragrafem v kapse, ale s ochotou k reálnému kompromisu. V opačném případě totiž na mezinárodní scéně neoslabí premiéra Babiše, ale reputaci a váhu celé naší země.
