Ivane, sleduješ ten hokej shora? Co na to říkáš? Příběh trenéra, který dělal hokej srdcem

Kdyby se Ivan Hlinka dnes odněkud shora díval, s tím svým typickým ledovým klidem, rukama v kapsách a lehkým, potutelným úsměvem ve tváři, stoprocentně by si nejdřív spokojeně poklepal na prsa. Možná by trochu kroutil hlavou nad tím, jak moc se dnešní hokej vědecky rozebírá na počítačích, ale jakmile by viděl plné stadiony, lidi na náměstích, obrovskou národní euforii a kluky, co na ledě padají do střel, hřálo by ho to u srdce. Určitě by jim vzkázal: „Pánové, dobrý to bylo. Hlavně, že jste se z toho nepodělali a hráli jste srdcem.“

Když se v českém prostředí vysloví jeho jméno, mnoha generacím fanoušků se okamžitě vybaví osobnost, která zanechala naprosto nesmazatelnou stopu v domácím i světovém hokeji. Pro miliony lidí byl a navždy zůstane symbolem přirozené autority, obrovského charismatu a neuvěřitelné lidskosti. Nebyl to totiž jen výjimečný hokejista a geniální trenér, byl to především člověk, který dokázal spojovat zdánlivě nespojitelné týmy a přinášet historické výsledky přesně ve chvílích, kdy na tom záleželo nejvíc. Ivan Hlinka zkrátka dával českému hokeji duši.

Ivan Hlinka se narodil 26. ledna 1950 v Mostě a už od raného dětství bylo všem v jeho okolí jasné, že mu sudičky nadělily do kolébky výjimečný hokejový talent. Jeho osudovým klubem se stal nedaleký Litvínov, kde s hokejem začínal a kam se po celý život s dojemnou věrností vracel. Do nejvyšší československé soutěže naskočil v dresu litvínovské „Chezy“ už v necelých šestnácti letech, což jen potvrzovalo jeho herní i mentální vyspělost. Jako střední útočník vynikal elegancí, obrovským přehledem na ledové ploše, fyzickou silou a schopností brát odpovědnost na sebe v klíčových momentech zápasu.

Jeho hráčská kariéra v národním dresu byla úctyhodná a plná velkých triumfů. Dlouhá léta patřil k hlavním pilířům československé reprezentace, se kterou vybojoval celkem tři tituly mistra světa (v letech 1972, 1976 a 1977). Z olympijských her si odvezl stříbro a bronz a na mistrovstvích světa posbíral řadu dalších medailí. Jeho jméno se stalo synonymem pro spolehlivost, bojovnost a vysokou hokejovou inteligenci. V pozdní fázi své hráčské kariéry si vyzkoušel také zámořskou NHL v dresu Vancouver Canucks, kde dokázal, že československý hokejista se neztratí ani mezi tehdejší absolutní světovou elitou.

Ještě výraznější a hlubší stopu však Ivan Hlinka zanechal na střídačce jako trenér. Stal se prototypem moderního, a přesto velmi specifického kouče, který k vedení týmu nepotřeboval budovat respekt křikem, trestáním nebo autoritativním vystupováním. Stačil jeho pouhý pohled, několik klidných slov a hluboké, téměř otcovské pochopení pro hru i lidskou psychiku. Dokázal hráče motivovat, aniž by je srážel, a dokázal v nich probudit zdravé sebevědomí.

Vrchol jeho trenérské dráhy nastal v únoru roku 1998, kdy vedl českou reprezentaci na zimních olympijských hrách v japonském Naganu. Tento turnaj století, poprvé v historii za účasti všech nejlepších hráčů z NHL, se nesmazatelně zapsal do dějin České republiky. Pod Hlinkovým vedením dokázal národní tým složený z obrovských hvězd NHL i pracovitých bojovníků z domácí extraligy porazit hokejové velmoci jako Finsko, Kanadu a ve finále Rusko. Zlatá medaile tehdy doslova sjednotila celý národ.

Hlinka v Naganu ukázal nejen taktickou vyspělost, ale především schopnost vytvořit dokonale soudržný kolektiv. Každý hráč znal svou roli a byl ochotný pro úspěch celku obětovat maximum. Po historickém úspěchu v Naganu a dalším titulu mistrů světa v roce 1999 se Hlinka vydal vstříc nové výzvě. Stal se jedním z prvních evropských hlavních trenérů v historii NHL, když převzal tým Pittsburgh Penguins. I v tomto náročném a specifickém prostředí si dokázal získat respekt zámořských médií, odborníků a samotných hráčů.

To, co však Ivana Hlinku odlišovalo od mnoha jiných úspěšných trenérů, nebyl jen výčet pohárů a medailí. Byla to jeho jedinečná povaha a neformální styl, který se v dnešním vědecky svázaném sportu už nevidí. Charisma a přirozená autorita mu pomáhaly proplout situacemi, kde by jiní možná tvrdě narazili. Bylo to dáno i tehdejší dobou, která ještě nevyžadovala, aby měl každý na všechno silný a okamžitý názor. Kritická hodnocení od jiných trenérů se tehdy považovala za nekolegiální, po expertních názorech bývalých hráčů nebyla taková poptávka a ani novináře by nenapadlo veřejně Hlinkovi radit se sestavou nebo taktikou.

Šetřil ho také bulvár, který byl tehdy znatelně krotší. Přitom by se dalo leccos z jeho soukromí vytáhnout. Nebo detailně proprat jeho náklonnost k alkoholu a společenskému životu, jež ho neopouštěla ani na velkých turnajích. Hlinka byl prostě bohém, který věděl, kdy je čas na tvrdou práci a kdy na lidské uvolnění.

Jeho vztah k médiím byl rovněž svérázný. Rozhovorům se sice nevyhýbal, ale viditelně jimi šetřil a novinářské řemeslo bral s velkou rezervou. V Litvínově se na tiskových konferencích často nechával zastupovat svými asistenty, protože ho lidsky nebavilo padesátkrát za sezonu odpovídat na stále stejné dotazy.

V reprezentaci pak našel ideální symbiózu se Slavomírem Lenerem. Ten se před mikrofony cítil dobře a díky svému předchozímu působení v Kanadě moc dobře věděl, jak důležité se pro moderní trenéry stává umění sebeprezentace. Lener dělal „píárko“ a taktiku na papíře, zatímco Hlinka měl klid na to nejdůležitější, na kluky v kabině.

Když už musel Hlinka s médii mluvit, měl připravených pár naučených bonmotů, jež s úspěchem a drobnými obměnami opakoval, aby novináře rychle odbyl. Když se ho před klíčovými zápasy ptali: „Koho byste si přál ve čtvrtfinále?“, Hlinka s kamennou tváří odpověděl: „Maďarsko. Ale to tady bohužel nehraje.“ Po pár podobných otázkách obvykle usoudil, že už to stačilo, všem popřál hezký večer, a šel si v klidu zapálit svou oblíbenou cigaretu.

S jeho osobou se pojí celá řada dalších legendárních historek, které dokonale dokreslují jeho nadhled. Během nervydrásajícího turnaje v Naganu, kdy byl tlak veřejnosti obrovský, dokázal Hlinka uvolnit napjatou atmosféru v kabině jednoduchým vtipem. Když viděl, jak jsou hráči před zápasem svázaní nervozitou, s ledovým klidem prohlásil: „Pánové, vždyť hrajeme jenom hokej, žádnou operaci srdce.“ Napětí z hráčů okamžitě opadlo.

Nesmíme zapomenout ani na jeho absolutní loajalitu k Litvínovu. Přestože měl během života nespočet finančně i prestižně lákavějších nabídek z velkých evropských klubů, vždy zůstával věrný svému domácímu prostředí. Pro Ivana Hlinku totiž hokej nikdy nebyl jen o penězích a kariérním postupu, ale hlavně o mezilidských vztazích, přátelství a věrnosti regionu. Hráči také dodnes vzpomínají na jeho schopnost zastat se týmu za jakýchkoli okolností. Když se někdo dostal pod palbu kritiky, Hlinka se jako štít postavil před ně, převzal veškerou odpovědnost na sebe a nechal hráče v klidu pracovat.

Život tohoto výjimečného muže bohužel skončil nečekaně a tragicky 16. srpna 2004 při autonehodě nedaleko Karlových Varů, zrovna v době, kdy se znovu připravoval na roli hlavního trenéra reprezentace pro Světový pohár. Celý národ tehdy zahalil hluboký smutek a pocit obrovské nespravedlnosti.

Jeho odkaz však žije dál a zůstává neobyčejně silný. Jméno Ivana Hlinky dnes hrdě nese zimní stadion v Litvínově a také prestižní hokejový turnaj juniorů (Hlinka Gretzky Cup), který každoročně připomíná jeho přínos světovému hokeji. Především však Ivan Hlinka zůstává v srdcích a paměti fanoušků jako nesmrtelný symbol zlaté éry, jako gentleman, bohém a člověk, který dělal svou práci celým svým srdcem. Ivan Hlinka byl zkrátka trenér par excellence a lidé na něj nikdy nezapomenou. Byl to zkrátka pan Trenér, který se na nás dnes odněkud shora stále dívá s potutelným úsměvem a  možná i s cigaretou v ruce.

Zdroje:

Hlinka Gretzky Cup – Wikipedie

Lední hokej na Zimních olympijských hrách 1998 – turnaj muži – Wikipedie

Fenomén Hlinka by slavil 75. Proč svérázný trenér uspěl v chaosu 90. let - Seznam Zprávy

Smrt legendárního trenéra. Ani 20 let po nehodě není Hlinka v hokeji překonán - Seznam Zprávy

Ivan Hlinka – Wikipedie