Článek
Všechno to začalo nenápadně u druhé snídaně. Můj muž, obvykle neohrožený jedlík, najednou odložil vidličku, zbledl jako čerstvě vymalovaná zeď a s podivným výrazem v očích zašeptal, že mu „nějak nesedl ten ranní džus“. Než jsem stihla říct slovo, už se s rukou na břiše odporoučel směrem k našemu pokoji.
Z původně plánované romantiky u moře se během hodiny stala sólová mise. Manžel proležel zbytek pobytu v posteli, střídavě v křečích a střídavě v hlubokém spánku, doprovázeném jen zvukem protékající vody v koupelně. Můj osobní bodyguard byl oficiálně vyřazen z provozu a já jsem zůstala napospas Egyptu úplně sama.
Vyrazila jsem tedy na pláž solo. V mých nových smaragdových plavkách jsem se cítila skvěle, ale bez manžela po boku, jsem se okamžitě stala kořistí číslo jedna. Než jsem si stihla namazat ramena, měla jsem kolem lehátka víc Egypťanů, než kolik jich stavělo pyramidy. Jeden mi nosil drinky, druhý mi chtěl věštit z dlaně a třetí mi nabízel stádo velbloudů za každou mou pihu.
Vrcholem všeho byl postarší pár na vedlejších lehátkách. Evidentně mě měli za „hloupou blondýnu z východu“ a v domnění, že jim nikdo nerozumí, spustili ve francouzštině barvitou analýzu mé osoby. „Podívej se na ni, bez manžela, určitě tu loví… a ty plavky jsou až moc odvážné ,“ šeptala ta dáma s nosem nahoru.
Po deseti minutách jejich jedovatého dialogu jsem se na ně s úsměvem otočila a čistou francouzštinou pronesla: „Madame, moje plavky jsou možná odvážné, ale můj francouzský akcent je mnohem lepší než vaše chování. Přeji vám krásný, klidný den.“ Ten výraz? K nezaplacení. Zbytek odpoledne tam seděli tak tiše, že byste slyšeli i dopad písku na dlaždice.
Odpoledne jsem se odvážila do hotelové uličky pro vodu. Chyba. Jeden z místních obchodníků mě doslova „vsál“ do svého krámku s parfémy. „Jenom přivonět, princezno“. Křičel a už mi na zápěstí patlal esenci z růží. Situace začala houstnout, když mi zablokoval cestu ven a začal mi vyprávět, že jeho srdce patří jen mně. V tu chvíli mi došlo, že můj bodyguard stále bojuje s křečemi na pokoji a já jsem tu uvězněná v oblaku jasmínu. Musela jsem nasadit svůj nejpřísnější pohled a rázně zavelet: „Imši!“ (arabsky „běž pryč“). Obchodník leknutím upustil flakonek a já vyběhla ven na svobodu.
Třetí večer se v mém muži probudila hrdost. „Přece tě nenechám jít na večeři samotnou,“ prohlásil odhodlaně, i když měl stále barvu hotelového prostěradla. Usadila jsem ho tedy ke stolu co nejblíž východu a odešla pro jídlo. Když jsem se vracela, našla jsem ho, jak s hrůzou v očích sleduje číšníka, který mu s širokým úsměvem nese pálivou polévku.
Manžel jen polkl, oči mu ulpěly mezi talířem a nejbližšími dveřmi a pak to přišlo. Prudké odsunutí židle a sprint, za který by se nestyděl ani olympijský běžec. Prolétl kolem šokovaných sousedů od bazénu a zmizel v chodbě.
Den odjezdu nebyl o nic klidnější. Když před hotel přijel rozhrkaný mikrobus, můj muž se na mě podíval a zašeptal: „Jestli s tím bude řezat zatáčky, tak domů nedoletím.“ Řidič, aspirující pilot Formule 1, bral výmoly v plné rychlosti a můj osobní „bodyguard“ se oběma rukama křečovitě držel madla. Každé nadskočení doprovodil tichou modlitbou.
Když jsme konečně dosedli v Praze a do letadla vnikl ten spásný, chladný český vzduch, manželovi se do tváří poprvé vrátila barva.
„Příště,“ vydechl, když jsme čekali u pásu na kufry, „příště mě nikdo do žádného letadla nedostane. Dovolenou strávíme v klidu tam, kde znám každou toaletu a kde mě faraon nebudu pronásledovat na každém kroku.“
Pohladila jsem ho po rameni a s úsměvem jsem si urovnala vlasy. „Ale miláčku, uznej, že bez tvých křečí bychom nikdy nezjistili, že se v tomhle světě neztratím. Takže vlastně… díky za tu lekci přežití!“
Možná jste se v podobné situaci ocitli i vy, klidně se pochlubte v komentářích.
