Článek
Doby, kdy byla škola vnímána jako „chrám vzdělanosti“, jsou definitivně v prachu historie. Dnes je to spíše čekárna na dospělost, kde vizuální estetiku diktuje bavlna s příměsí polyesteru a guma v pase. Pohled do českých tříd nabízí tristní obraz, generaci, která rezignovala na formu, a rodiče, kteří v rámci falešně chápané svobody dítěte rezignovali na elementární výchovu k vkusu.
Estetika úpadku v digitální éře
Je to fascinující paradox. Žijeme v době vizuálního diktátu Instagramu a TikToku, kde se každý filtr ladí do dokonalosti, ale do reálného světa a konkrétně do lavic, vysíláme děti v outfitu, který byl dříve vyhrazen pro kydání hnoje, sportovní trénink nebo nedělní kocovinu u televize. Škola je místo pro první kontakt jedince s veřejnou institucí. Má to být místo, které svým nastavením a vizuální kulturou vyčleňuje vzdělávání z šedi běžného dne. Pokud, ale žák dorazí do školy v tom samém, v čem se před deseti minutami vyvalil z postele, vysílá tím jasný signál: „Je mi úplně jedno, kde jsem a co tam dělám, škola je pro mě jen gauč, kde musím pár hodin vydržet.“
Když absolutní pohodlí zabíjí respekt k autoritě
Argument zastánců tepláků je vždy stejný: „Hlavně, že se dítě cítí pohodlně.“ Pohodlí se stalo novým bohem, kterému obětujeme disciplínu i sebereflexi. Pokud neexistuje rozdíl mezi oblečením na hřiště a oblečením do školy, mizí i psychologická hranice mezi hrou a povinností. Oblečení je neverbální komunikace a tepláky v hodině dějepisu říkají: „Jsem tu jen omylem.“ Jak má učitel vyžadovat autoritu, když mluví k moři šedých teplákovek a mikin s kapucemi přetaženými přes oči?
Frontální útok na školní řády
Některé školy se však odmítají vzdát bez boje. Například základní škola v Krnově vyvolala celonárodní debatu, když zakázala nošení tepláků, s argumentem, že škola je přípravou na život. Podobné restrikce zavedlo i gymnázium v Teplicích, kde se vedení rozhodlo bránit kulturu instituce proti módní vlně lhostejnosti. Reakce veřejnosti? Často hysterické volání po osobní svobodě, jako by právo na gumu v pase bylo základním lidským právem zakotveným v ústavě.
Psychologické dopady
Co na tento fenomén říkají odborníci? Psychologové upozorňují, že to, co si oblékáme, přímo ovlivňuje naše nastavení mysli , fenomén zvaný „enclothed cognition“. Pokud se oblékneme do pracovního či formálního, náš mozek se přepne do režimu soustředění. Naopak tepláky evokují relaxaci a neformálnost. Psychologové potvrzují, že jasné oddělení volnočasového a školního oděvu pomáhá dětem lépe strukturovat den a respektovat hranice institucí. Bez těchto hranic se dítě ocitá v sociálním vakuu, kde neplatí žádná pravidla hry.
Rodičovské alibi a strach z konfliktu
Vinu nelze házet jen na děti. Ony jsou jen zrcadlem. Hlavním viníkem je generace rodičů, která se bojí říct „ne“. Rodiče, kteří se raději vyhnou rannímu konfliktu o čisté džíny nebo plátěné kalhoty, než aby své ratolesti vysvětlili, že existuje něco jako společenský úzus. Argument, že „oblečení neurčuje charakter“, je sice líbivý, ale v praxi falešný. Oblečení určuje náš přístup k situaci. Zkuste jít k soudu v šortkách nebo na pohřeb v dresu. Neuděláte to, protože cítíte váhu okamžiku. Tím, že dovolíme dětem nosit do škol hadry na doma, jim lžeme. Lžeme jim, že na vzdělání vlastně nezáleží.
Škola jako poslední bašta civilizace
Pokud ztratíme kulturu oblékání, ztratíme i poslední zbytky rituálů, které nás drží pohromadě jako civilizovanou společnost. Tepláková anarchie není jen o módě. Je to symptom hlubšího rozkladu hodnot, kde se úsilí, úcta k druhým a sebeúcta rozpouštějí v nekonečném oceánu vytahaných kolen. Je načase přestat se omlouvat za to, že chceme po dětech kultivovanost. Škola nemá být obývák. Pokud rodiče rezignovali na roli průvodců světem pravidel, musí nastoupit škola s jasnými limity. Jinak se z učitelských sborů stanou jen dozorci v rekreačních střediscích pro lhostejnou mládež.
