Článek
Oficiální portréty ji vykreslují jako důstojnou a empatickou ženu, která je skromnou oporou svého manžela. Jenže pod nánosem vkusných kostýmků a profesionálního PR se skrývá příběh, který je pro českou demokracii v mnoha ohledech varovný. Je to příběh o schopnosti adaptovat se na jakýkoliv režim a o ambici nechat si tuto adaptaci štědře zaplatit z kapes daňových poplatníků. Investigativní pohled na Evu Pavlovou odhaluje ženu, která se nezdráhá žádat o privilegia tam, kde jiní vidí jen službu vlasti.
Kde se rodila věrnost straně
Když se dnes mluví o minulosti Evy Pavlové (rozené Zelené), často se používá eufemismus „vojenská kariéra“. Jenže realita v 80. letech byla mnohem přímočařejší. Pavlová nebyla řadovou vojačkou, která by čistila zbraně v kasárnách. Byla součástí elitního výběru určeného k ideologické masáži armády.
Jejím osudem se stala Vojenská politická akademie Klementa Gottwalda (VPAKG) v Bratislavě. Tato instituce nebyla ničím jiným než „vysokou školou politruků“. Zatímco na běžných vysokých školách se studenti snažili režimu vyhýbat, na VPAKG se mu aktivně sloužilo. Pavlová zde studovala obor, jehož náplní byla politicko-výchovná práce, tedy dohled nad tím, aby vojáci základní služby nepochybovali o správnosti socialismu, o věčném přátelství se Sovětským svazem a o nutnosti bojovat proti „prohnilému západnímu imperialismu“.
Kritickým bodem její biografie je rok 1987. V době, kdy už i v sousedním Polsku či Maďarsku režim erodoval a v Praze začaly první protirežimní demonstrace, Eva Pavlová podala přihlášku do KSČ. Nebylo to rozhodnutí z donucení, byla to chladná kalkulace. V sedmadvaceti letech, v plné síle a s vědomím toho, co komunismus znamená pro svobodu jednotlivce, si vybrala stranu utlačovatelů. Jako kandidátka a následně členka strany se zavázala plnit usnesení sjezdů a budovat socialismus. Tuto „víru“ si udržela až do 20. listopadu 1989. Teprve když se v ulicích Prahy lámal chleba, odložila Pavlová rudou knížku. Nebylo to procitnutí, byla to evakuace z potápějící se lodi.
Konec neplacené služby
Po desetiletí platilo v českém ústavním systému nepsané pravidlo, že role první dámy je čestná. Je to servis veřejnosti bez nároku na odměnu. Eva Pavlová a její okolí se však rozhodli toto paradigma rozbít. Návrh na zavedení paušální náhrady ve výši 95 000 Kč měsíčně šokoval veřejnost. Argumentace Hradu byla postavená na „modernizaci“, ale investigativní pohled na rodinný rozpočet Pavlových odhaluje jiný obraz:
Výsluhová renta: Jako podplukovnice v záloze pobírá Eva Pavlová doživotní rentu (výsluhu). Má tedy zajištěný příjem, o kterém se většině českých důchodců ani nesní.
Prezidentský servis: Veškeré náklady spojené s reprezentací (cesty, jídlo, doprava, ochranka) jsou plně hrazeny z rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky.
Hradní aparát: Poprvé v historii má manželka prezidenta vlastní sekretariát a PR tým placený státem.
Snaha o prosazení tohoto „platu“ v době, kdy vláda škrtala dotace a zvyšovala daně, působí jako projev naprosté odtrženosti od reality.
Srovnání se světem. Český unikát, který nezná hranic
Při pohledu za hranice zjistíme, že model, který prosazuje Eva Pavlová, je v civilizovaném demokratickém světě naprostým unikátem. Zatímco na Hradě se operuje s důstojností, u sousedů vítězí princip dobrovolnosti.
USA. Prestižní rozpočet, ale NULA na výplatní pásce
Spojené státy jsou kolébkou instituce první dámy, ale i zde platí přísná pravidla.
Plat: První dáma USA (FLOTUS) nepobírá vůbec žádný plat. Je to dáno zákonem z roku 1978, který sice umožňuje první dámě pomáhat prezidentovi při výkonu jeho povinností, ale výslovně zakazuje za to brát mzdu.
Rozpočet: Má k dispozici tým (Office of the First Lady), který je placen z rozpočtu Bílého domu. Tyto peníze jdou na asistenty, tiskové mluvčí a protokol, ale nikdy do její soukromé kapsy.
Kontrast: Jill Bidenová se odmítla vzdát své nezávislosti a dál učila na komunitní koleji, aby měla vlastní příjem. Eva Pavlová naopak žádá stát, aby jí příjem vytvořil.
Slovensko a Polsko. Sousedská skromnost
U našich nejbližších sousedů by návrh na stotisícovou rentu pro manželku prezidenta pravděpodobně vyvolal politické zemětřesení.
Slovensko: Partnerky slovenských prezidentů (včetně manželů, pokud by šlo o prezidentku) nemají nárok na žádný plat ani fixní náhrady. Reprezentace je hrazena přímo z rozpočtu prezidentské kanceláře jako součást státního protokolu.
Polsko: Agata Kornhauserová-Duda vykonává svou roli zcela bezplatně. V Polsku se o platu pro první dámu debatuje roky, ale doposud neprošel přes veřejné mínění. Polská první dáma si dokonce musela sama hradit sociální a zdravotní pojištění, což je oběť, kterou Eva Pavlová odmítla podstoupit.
Francie. Brigitte Macronová a „Charta transparentnosti“
Francie pod vedením Emmanuela Macrona prošla podobnou debatou. Výsledek?
Žádný plat: Brigitte Macronová nepobírá žádný plat.
Transparentnost: Existuje tzv. „Charta transparentnosti“, která jasně definuje, co stát platí (dva asistenti, sekretariát, ochranka) a co už ne. Její soukromé výdaje jsou pod přísným dohledem.
Veřejný odpor: Když chtěl Macron v roce 2017 uzákonit oficiální status první dámy s rozpočtem, petice s více než 300 000 podpisy ho donutila ustoupit. Češi se k podobnému odporu zatím neodhodlali.
Německo a Rakousko. Čestná funkce v pravém smyslu
V těchto zemích je pozice partnerky hlavy státu vnímána čistě jako společenský doprovod.
Německo: Elke Büdenbender, manželka prezidenta Steinmeiera, je profesionální soudkyně. Svoji kariéru sice na čas omezila, ale stát jí za to nevyplácí žádnou rentu.
Rakousko: Doris Schmidauer (manželka Van der Bellena) si udržela své civilní zaměstnání v politické straně Zelených. Myšlenka, že by ji stát „odškodňoval“ za to, že je první dámou, je v rakouském systému nepředstavitelná.
Eva Pavlová se stává nejdražší první dámou. Zatímco jinde je standardem, že si partnerky buď udrží své civilní zaměstnání, nebo svou roli vnímají jako nezištnou službu, v Česku se pod rouškou „narovnání práv“ buduje nový privilegovaný stav.
