Článek
Pražský hrad, symbol české státnosti, se po nástupu Petra Pavla v roce 2023 měl stát výkladní skříní transparentnosti. Místo toho se v jeho historických zdech odehrál neúprosný mocenský souboj, který svou intenzitou připomínal politický thriller. Na jedné straně stála Jana Vohralíková, žena věřící v neprostupnost úředních procesů, na druhé Petr Kolář, architekt Pavlova úspěchu, věřící v sílu neformálního vlivu. Jejich střet nebyl jen osobní antipatií, ale fundamentálním sporem o to, kdo skutečně ovládá ucho prezidenta.
Tandem, který měl vyčistit Augiášův chlév
Když se v březnu 2023 otvíraly brány Hradu nové administrativě, atmosféra byla nabitá optimismem. Petr Pavel sliboval konec „zemanovské“ éry, kterou veřejnost vnímala jako období chaosu a netransparentních vlivů. Klíčovou postavou této transformace se měla stát Jana Vohralíková. Zkušená manažerka, která dříve pevnou rukou řídila kancelář Senátu, byla do funkce kancléřky paradoxně doporučena právě Petrem Kolářem.
Kolář, bývalý diplomat s vazbami na Washington a Aspen Institute, viděl ve Vohralíkové ideální „provozní ředitelku“. Měla to být ona, kdo postaví profesionální aparát, zatímco on v roli „přítele po boku“, bude nadále formovat prezidentovo strategické uvažování a zahraničně politické směřování. Byl to plán na dokonalý tandem. Jenže Kolář se dopustil osudové chyby v odhadu, podcenil ambice a integritu ženy, kterou sám do sedla vysadil.
Budování nepropustné pevnosti
Rozkol nenastal v jednom dramatickém okamžiku, ale skládal se z drobných administrativních vítězství a porážek. Jana Vohralíková po svém nástupu pochopila, že pokud chce mít úřad pod kontrolou, musí kontrolovat tok informací. Začala kolem prezidenta budovat to, co kritici nazývali „skleněným zvonem“ a zastánci „profesionálním standardem“.
Zavedla přísné protokoly. Každá schůzka, každý dokument a každý poradce musel projít jejím schválením. Pro Petra Koláře, který byl zvyklý na neformální přístup k Pavlovi, často u kávy nebo v soukromí, bez nutnosti zápisů a úředních razítek, to znamenalo náraz do zdi. Vohralíková v něm viděla „neřízenou střelu“, bezpečnostní riziko, které může prezidenta kompromitovat svými vazbami na lobbing a soukromý sektor. Kolář v ní naopak viděl technokratku, která prezidenta izoluje od reality a od lidí, kteří mu pomohli vyhrát volby.
Válka o čipy a symbolické ponížení
Napětí vygradovalo v momentě, kdy se spor přenesl z roviny ideové do roviny ryze praktické a ponižující. Symbolem roztržky se stala „bitva o vstupní kartu“. Vohralíková, argumentující bezpečností a řádem, nechala Kolářovi odebrat kartu umožňující volný pohyb v neveřejných částech Hradu. Jeden z nejvlivnějších mužů v zemi se tak náhle musel hlásit na recepci jako běžná návštěva.
„Bylo to jasné vzkázání priorit,“ komentoval tehdy situaci jeden z hradních úředníků pod podmínkou anonymity. „Vohralíková tím řekla: Tady jsem pánem já, a ty jsi jen externista na dohodu o pracovní činnosti.“
Tento krok nebyl jen administrativní šikanou. Byl to útok na Kolářovu prestiž. Když byl následně vyškrtnut i z pravidelných porad vedení, bylo zřejmé, že Hrad je příliš malý pro dvě tak silná ega.
Šachmat bezpečnostní prověrkou
Pokud byla vstupní karta políčkem, spor o bezpečnostní prověrku byl knokautem. Petr Kolář, vědom si mediálního tlaku na své soukromé aktivity, veřejně deklaroval, že požádá o prověrku na stupeň „Tajné“. Chtěl tím umlčet kritiky, kteří poukazovali na jeho roli lobbisty pro mezinárodní korporace.
Vohralíková však uplatnila svou nejsilnější zbraň, byrokratickou preciznost. Žádost o prověrku pro externího poradce musela podat Kancelář prezidenta republiky. Vohralíková to odmítla s tím, že pro Kolářovu práci na dohodu není prověrka zákonem vyžadována, a tudíž o ni úřad ani žádat nemůže.
Tím Koláře dostala do patové situace. Veřejně vypadal jako někdo, kdo slib nesplnil, zatímco uvnitř aparátu byl zablokován. Právě tehdy měla v kuloárech padnout ona pověstná věta, že Vohralíková je „největším zklamáním jeho života“. Hrad se v tu chvíli fakticky rozpadl na dva tábory a prezident Pavel musel poprvé ve své funkci řešit krizi, kterou armádní manuály neznají, konflikt mezi loajalitou k instituci a loajalitou k příteli.
Vítěz bere vše. Nástup Aspen Institutu
Rozuzlení přišlo v lednu 2024. Oficiální zpráva hovořila o „osobních důvodech“ a „únavě materiálu“, ale politická Praha věděla své. Jana Vohralíková musela odejít, protože její konflikt s Kolářem začal ohrožovat stabilitu prezidentského úřadu.
Její nástupce, Milan Vašina, byl jasným signálem Kolářova vítězství. Vašina, jakožto bývalý šéf T-Mobilu a výkonný ředitel Aspen Institute Central Europe, byl člověkem ze stejného názorového i společenského okruhu jako Petr Kolář. S jeho příchodem bariéry padly. Nový kancléř vsadil na byznysový model řízení, méně konfrontace, více synergie mezi oficiálním úřadem a neformálními poradci.
Pohled z roku 2026. Kdo skutečně vládne?
Dnes, v roce 2026, s odstupem času, vypadá éra Jany Vohralíkové jako krátká, leč intenzivní epizoda pokusu o „úřednickou čistotu“. Zatímco Vohralíková se zcela stáhla z veřejného života, Petr Kolář zůstává klíčovou postavou v pozadí. I když nemá oficiální razítko, jeho vliv na směřování české zahraniční politiky a strategických rozhodnutí hlavy státu je nezpochybnitelný.
Prezident Pavel sice ve svých pamětech označil výměnu kancléřky za nutný krok k nastolení harmonie, kritici však zůstávají ostražití. Otázka, která se vznášela nad Hradem v roce 2023, je relevantní i dnes. Je lepší mít úřad řízený nekompromisní byrokratkou, která nehledí na přátelství, nebo harmonicky fungující stroj, kde se však stírá hranice mezi veřejným zájmem a vlivem privátních poradců?
Historie pravděpodobně Janu Vohralíkovou vykreslí jako postavu, která chtěla chránit instituci před vnějšími vlivy tak úporně, až nakonec pohltila samu sebe. Petr Kolář naopak prokázal, že v české politice je neformální síla a dlouholeté spojenectví často silnější než jakýkoli jmenovací dekret.
Anketa
Zdroje:
