Článek
Existovala doba, kdy práce nebyla právem nebo volbou, ale zákonnou povinností. Pokud jste ráno nevstali do fabriky nebo úřadu, riskovali jste nejen prázdnou lednici, ale i pletky se zákonem a cejch „příživníka“. Pojďme se podívat zpět do let, kdy razítko v občance znamenalo svobodu pohybu a kdy se na „volnou nohu“ dalo odejít v podstatě jen do emigrace nebo do vězení. Tato éra nebyla jen o plné zaměstnanosti, ale především o totální kontrole státu nad časem jednotlivce, kde nečinnost byla vnímána jako politická provokace.
Legislativní bič v podobě paragrafu 203 o příživnictví
Základním pilířem tehdejšího systému byl trestní zákoník a jeho nechvalně proslulý paragraf o příživnictví 53/1963 Sb. Zákon, jímž se mění § 203 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Ten říkal jasně: kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. V praxi to znamenalo, že každý dospělý občan musel mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. Kontroly příslušníků Veřejné bezpečnosti (VB) na ulicích se často zaměřovaly právě na poslední strany „občanek“. Pokud jste tam razítko neměli a nebyli jste v důchodu nebo na mateřské, měli jste zaděláno na pořádný průšvih. Stát tímto způsobem eliminoval jakoukoli možnost nezávislého příjmu nebo životního stylu, který by nebyl pod přímým dohledem závodních výborů a kádrových oddělení.
Brigády socialistické práce
Myšlenka Brigád práce se začala poprvé objevovat v 50. letech v Sovětském svazu, kde byla roku 1958 zřízena Brigáda komunistické práce. Na konci 50. let se u nás začaly ve větší míře objevovat hlasy „neuvědomělých lidí“, kteří nahlodávali společnost před plněním stanovených plánů a pětiletek. Na počátku 60. let tak plně docházelo vedení ÚV KSČ, že budovatelské nadšení opadává. Sovětská strana poradila ÚV KSČ, aby byla po jejich vzoru vytvořena Brigáda socialistické práce (BSP). Zatímco dřívější soutěžení se soustředilo na výrobu, BSP měly být zaměřeny na výchovu: „Nestačí jen socialisticky pracovat, je nutné i socialisticky žít.“ ÚV KSČ vydal přísné směrnice, kolik brigád má být vytvořeno a v jakých podnicích, přičemž se předpokládala ideová spolehlivost členů.
V Československu se toto hnutí plně rozvinulo za normalizace a v 80. letech bylo zapojeno na 200 tisíc kolektivů s více než 2,7 miliony pracovníků. Soutěžení trvalo celý rok a bylo určeno pro stabilní kolektivy. Odměnou za dobře fungující brigádu bylo udělení odznaků, bronzových, stříbrných a zlatých. Nejvyšší formou byl titul „Nositele řádu práce“. Získání odznaků bylo spojeno s vyšším osobním ohodnocením či přednostmi při získávání podnikových rekreací.
Archivní pohled do nitra státní kontroly
Kolektivy BSP můžeme nalézt i ve fondech územních útvarů SNB. Z těchto archiválií můžeme vyčíst hodnocení, jmenné seznamy členů, výkazy činnosti, osobní závazky či návrhy na udělení odznaků. Tyto dokumenty odhalují, jak byla práce pro státní složky úzce spjata s ideologickým plněním norem.
Ekonomické absurdity a fenomén umělé přezaměstnanosti
Aby stát mohl tvrdit, že v socialismu neexistuje nezaměstnanost, musel pracovní místa doslova vyrábět, což vedlo k situacím ekonomicky nepochopitelným. Tam, kde by dnes stačil jeden efektivní pracovník, jich bylo v podniku pět. Jeden kopal, druhý se opíral o násadu, třetí psal hlášení a dva byli na nekonečné schůzi. Tato umělá přezaměstnanost vytvářela iluzi stability, ale podkopávala růst. Tisíce lidí trávily směny v budkách u vjezdů, kde se nic nedělo – „hlídači ničeho“ byli sociálním polštářem pro lidi, které režim potřeboval mít pod kontrolou.
Specifická morálka a „vynášení“ majetku
Povinnost pracovat pro stát, který lidem diktoval každý aspekt života, vedla ke vzniku specifické morálky. Práce se často simulovala, což vedlo k legendární větě: „Oni dělají, že nás platí, a my děláme, že pracujeme.“ Zatímco se oficiálně oslavovali úderníci, z fabrik se „vynášelo“ vše, co nebylo přivařené. Hřebíky, nafta či cement tvořily paralelní ekonomiku, která kompenzovala šedivou realitu.
Intelektuálové v kotelnách a kultura nočních hlídačů
Nejtěžší postavení měli lidé, kteří se do systému odmítali ideologicky zařadit. Aby se vyhnuli vězení za příživnictví, museli přijímat podřadná zaměstnání. Z této doby pochází kultura kotelen – v suterénech paneláků u uhelných kotlů seděli budoucí ministři a spisovatelé. Právě tam vznikala nejsvobodnější literatura (samizdat), která později formovala sametovou revoluci.
Modrá knížka jako vysvobození
Symbolem vítězství nad státem byla modrá knížka, doklad o osvobození od vojenské služby. Dvouletá vojna byla pro muže ztraceným časem pod vlivem politické indoktrinace. Získat modrou knížku vyžadovalo kreativitu, simulování poruch nebo známosti. Kdo ji neměl, musel narukovat, přičemž vyhnutí se vojně bylo trestáno stejně přísně jako absence v práci.
Absurdita přehrávek a konec éry
I slavní hudebníci museli absolvovat tzv. „přehrávky“ před komisí. Kdo neuspěl, nemohl legálně koncertovat a musel pracovat jako skladník, aby nebyl stíhán za příživnictví. S příchodem roku 1989 tato éra skončila. Svoboda s sebou přinesla strach ze skutečné nezaměstnanosti, ale také konec simulování práce. Dnes se na dobu díváme se směsicí nostalgie a nepochopení, jako na éru, kdy byla hodnota člověka definována razítkem v občanském průkazu.
