„Všechna zvířata jsou si rovna…“ Sněmovna dnes předvádí orwellovskou frašku, ze které mrazí

Dnešní pátý březen 2026 se do historie českého parlamentarismu opět nezapíše jako den, kdy se vyřešila krize bydlení, drahých energií nebo skomírajícího školství. Zapíše se jako den, kdy masky znovu spadly a my v přímém přenosu sledujeme adaptaci na George Orwella. Když bývalý ministr dopravy Martin Kupka u řečniště citoval Farmu zvířat, pravděpodobně netušil, jak moc tím udeřil na citlivou strunu veřejnosti. Sledovat debatu o vydání Andreje Babiše a Tomia Okamury k trestnímu stíhání totiž není ničím jiným než demonstrací věty: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Parlamentní imunita, původně zamýšlená jako ochrana svobody slova, se stala neprodyšným plotem kolem privilegované ohrady. Zatímco běžný občan při sebemenším podezření čelí mašinerii státu, poslanec má k dispozici hodiny a hodiny drahocenného času, aby celému národu vysvětlil, proč on před zákonem stát nemusí. Je to fascinující ukázka arogance moci, která se maskuje za „politické procesy“ a „účelovky“.

Hlavní role dnešního dne jsou rozděleny s chirurgickou přesností, i když scénář už všichni známe nazpaměť. Andrej Babiš u pultíku nepředvádí právní argumentaci, ale čistou, nefalšovanou manipulaci s emocemi svých voličů. Jeho projev, plný útoků na „polistopadový kartel“ a „objednávky na jeho likvidaci“, už nikoho nepřekvapuje, ale o to více unavuje. Je to jako poslouchat rozbitou gramofonovou desku, která se točí stále dokola v prázdném pokoji, zatímco se země potýká s reálnými problémy. Babiš se stylizuje do role oběti, na kterou se svede každé selhání státu, ale zároveň si v zákulisí drží pozici nedotknutelného šéfa, kterému se nesmí zkřivit vlas.

Sekunduje mu Tomio Okamura, jehož rétorika o rasové nenávisti a jejím podněcování dnes dosahuje nových hlubin. Ohánět se svobodou slova ve chvíli, kdy člověk vědomě rozděluje společnost a útočí na celé skupiny obyvatel, je čistý orwellovský doublethink. Okamura dnes nepoužívá argumenty, on opakuje naučené fráze.

Ze strany opozice však sledujeme jiný, ale neméně teatrální extrém. Víta Rakušana. Jeho projev je tak křišťálově čistý, tak morálně povýšený a tak dokonale vypreparovaný, až z toho diváka mrazí v zádech. Mluvit jako ztělesněné svědomí národa je disciplína, kterou Rakušan ovládá na jedničku, ale v kontextu reálné politiky působí neuvěřitelně uměle.

A pak přichází Zdeněk Hřib s jeho divadlem. Ta kombinace ironických úšklebků, naučených bonmotů a teatrálních gest je natolik intenzivní, že by se za ni nemuselo stydět ani Národní divadlo v dobách své největší slávy. Jenže Sněmovna není scéna pro stand-up comedy. Je to místo, kde se mají tvořit zákony, ne kde si egoisté honí „lajky“ na sociálních sítích skrze laciné vtipy na účet oponentů.

Právě v takové dny, jako je tento, se v každém pracujícím člověku vaří krev. Frustrace z toho, že sledujeme hodiny a hodiny žvanění o ničem, zatímco země přešlapuje na místě, vede k jediné logické úvaze. Vzít těmto lidem mikrofony a nahradit je rýčem a motykou. Tato myšlenka není jen projevem hněvu, je to volání po návratu k realitě a ke skutečným hodnotám. Kdyby dnešní řečníci museli místo osmi hodin u pultíku odpracovat směnu na poli či v lese, jejich projevy by vypadaly úplně jinak.

Orwellova Farma zvířat končí mrazivým obrazem: zvířata zvenčí koukají okny do domu, kde hodují ti „nahoře“, a pohled jim těká z jednoho na druhého, ale už nedokážou rozeznat, kdo je kdo. Při pohledu na dnešní sněmovní maraton, kde se mísí obhajoba nenávisti s elitářským poučováním a divadelní křečí, se zdá, že k tomuto bodu jsme již dorazili. Všechny strany dnes prohrávají důvěru těch, kteří na tu jejich „šou“ vydělávají.

Je načase přestat hrát divadlo. Je načase odložit scénáře, vypnout kamery a začít skutečně pracovat. A pokud to politici neumí, možná by jim ty rýče a motyky skutečně prospěly. Protože kdo má na rukou puchýře od poctivé práce, obvykle nemá čas ani chuť na to, aby hodiny vypouštěl prázdné bubliny do éteru.