Článek
Architekti vzájemné nevraživosti
Tento příběh není jen o vysoké politice, ale o hlubokém osobním odporu, který po celá léta definoval vztahy mezi pražským magistrátem a úřadem vlády. Na jedné straně stál Zdeněk Hřib, politik, který si zakládal na své intelektuální převaze, ale podle kritiků trpěl syndromem „nejchytřejšího v místnosti“. Na straně druhé figuroval Andrej Babiš, který Hřiba s oblibou používal jako ideálního fackovacího panáka pro své voliče. Dnes, kdy Hřib opustil post náměstka pro dopravu a z lavic Poslanecké sněmovny vede Piráty jako jejich předseda a řadový poslanec, se tato dekáda sporů jeví jako fascinující ukázka politické symbiózy dvou predátorů.
Pro Andreje Babiše byla ztráta Prahy v roce 2018 osobní urážkou, kterou nikdy plně nevydýchal. Pro Zdeňka Hřiba se naopak boj proti Babišovi stal životním posláním. Tato fascinace „nepřítelem z Průhonic“ mu však často zakrývala výhled na reálné a palčivé problémy běžných Pražanů, které měl z titulu svých funkcí řešit.
Symbolická bitva o vládní čtvrť v Letňanech
Jedním z prvních a nejvýraznějších střetů byl Babišův megalomanský plán na vybudování vládní čtvrti v Letňanech. Hřib se tehdy, ještě jako primátor, rozhodl hrát vabank a ukázat, že se nenechá opít rohlíkem. Prodej klíčových městských pozemků tehdy kategoricky podmínil miliardovými investicemi státu do vnitřního okruhu a výstavbou nové moderní nemocnice.
Emoce tehdy tekly proudem. Jak uvedl server Aktuálně.cz, Andrej Babiš tehdy emotivně a jednostranně ukončil společná jednání a prohlásil, že za takových podmínek Praha od státu nedostane „vůbec nic“. Zdeněk Hřib na to okamžitě kontroval obviněním z vydírání a nekonstruktivního přístupu, o čemž podrobně informoval i server iRozhlas.cz. Zatímco se tito dva kohouti hádali o každou větu v memorandu, v Letňanech zůstalo jen prázdné pole. Výsledkem bylo, že strategické pozemky ležely ladem a Pražané dál marně čekali na slíbenou infrastrukturu, která se stala rukojmím v osobním souboji dvou eg.
Datová válka a nálepka šmírování přes elektroměry
Hřibův technokratický a často od reality odtržený přístup k vládnutí narazil na tvrdou zeď v tzv. kauze elektroměrů. Jeho nápad analyzovat obsazenost pražských bytů pomocí anonymizovaných dat o spotřebě elektřiny byl pro marketingový tým Andreje Babiše doslova darem z nebes. Babiš tehdy bleskově vytvořil obraz Hřiba jako „neobolševika“ a „digitálního šmíráka“, který chce lidem zasahovat do soukromí.
Server Novinky.cz tehdy detailně mapoval tuto kontroverzi, která v plné nahotě ukázala Hřibovu největší politickou slabinu: naprostou neschopnost vnímat, jak jeho nápady působí na psychologii běžných lidí. Místo toho, aby se efektivně řešila bytová krize a zrychlovalo se stavební řízení, v Česku se po celé měsíce vášnivě debatovalo o tom, jestli budou Piráti lidem „koukat do zásuvek“. Pro Babiše to byl snadný cíl, pro Hřiba první velká lekce z politické komunikace, kterou však, soudě podle jeho pozdějších kroků, nikdy plně neabsorboval.
Dopravní peklo a role „mistra výmluv“
Největší vlna kritiky se na Zdeňka Hřiba snesla v jeho pozdější roli náměstka pro dopravu. Právě v tomto období Praha pravidelně kolabovala v nekonečných kolonách, zatímco Hřibova pozornost se upínala k malování cyklopruhů na hlavních tepnách a omezování automobilové dopravy v historickém centru. Atmosféra na magistrátu byla v té době extrémně hustá.
Hřib často předkládal zásadní, neprojednané materiály v panice z hrozícího dopravního kolapsu, aby se zbavil odpovědnosti. Opoziční politici z hnutí ANO, jej v médiích pravidelně označovali za „mistra výmluv“. Podle nich Hřib místo reálného řízení dopravy a koordinace uzavírek jen neustále ukazoval prstem na minulé vlády, na chyby z 90. let nebo na „špatný listopad“. Výsledkem bylo paralyzované město, kde ideologie vítězila nad plynulostí provozu.
Posedlost tituly a digitální urážky jako politický nástroj
Hřibův styl komunikace se postupem let stával čím dál agresivnějším a často hraničil s čistou arogancí. Místo věcné debaty o rozpočtu nebo stavbě metra D se uchyloval k osobním útokům, které mu měly zajistit pozornost na sociálních sítích. Babišovi vzkazoval věty jako „Andreji, ty kluku ušatá“, což tehdy zaznamenal web Život v Česku. V jiném rozhovoru pro Seznam Zprávy zase otevřeně mluvil o „podpisu starého estébáka“ v souvislosti s Babišovou minulostí.
Zatímco se Hřib v pracovní době zjevně bavil tvorbou vtipných videí pro své příznivce a postováním QR kódů pro symbolické vracení dotací, o čemž psaly Novinky.cz, realita v pražských ulicích se zhoršovala. Dojezdové časy v metropoli se podle statistik v té době prokazatelně prodloužily o 10 %. Hřib však jako by žil ve své digitální bublině, kde jeden vyhraný slovní souboj s Babišem znamenal víc než tisíc metrů nového asfaltu.
Kdo z koho?
Pravdou, která se s odstupem času ukazuje čím dál jasněji, je, že se oba muži navzájem bytostně potřebovali. Byla to dokonalá symbióza. Andrej Babiš potřeboval Hřiba, aby mohl strašit zbytek republiky pirátským radikalismem a progresivismem. Zdeněk Hřib zase potřeboval „oligarchu“ Babiše, aby mohl každé své manažerské selhání v dopravě nebo správě města maskovat jako ušlechtilý boj za vyšší hodnoty, demokracii a proti „starým strukturám“.
Tato symbióza byla sice výhodná pro jejich volební preference a mediální dosah, ale pro Prahu byla doslova smrtící. Město totiž v té době nepotřebovalo další jízlivý tweet o Babišově holdingu, ale především průjezdné ulice, opravené mosty a funkční infrastrukturu, věci, které se v digitálním souboji dvou velkých eg velmi snadno ztratily.
Dnes je Zdeněk Hřib v nové roli. Jako předseda Pirátů a řadový poslanec se snaží restartovat svou stranu z opozičních lavic Sněmovny. Jeho éra na pražské radnici však zůstává mementem doby, kdy se politika dělala spíše pro lajky na sociálních sítích než pro lidi v kolonách. Bitva mezi „klukem ušatým“ a „nejchytřejším v místnosti“ sice možná skončila v ulicích Prahy, ale její dozvuky budeme v české politice cítit ještě dlouho. Praha se mezitím pomalu vzpamatovává z let, kdy byla spíše bojištěm dvou eg než moderní metropolí, a Hřibova nová role poslance mu dává dostatek času na to, aby v tomto boji pokračoval, tentokrát však už bez přímé odpovědnosti za to, zda se Pražané dostanou včas do práce.





