Článek
Proč měříme kauzy selektivně?
Česká politická scéna připomíná v posledních letech spíše bitevní pole dvou nesmiřitelných táborů než prostor pro věcnou diskusi. V tomto prostředí se však vytrácí to nejpodstatnější, objektivita a schopnost měřit všem stejným metrem. Často slyšíme kritiku na adresu Andreje Babiše, že je oligarcha, že má své kauzy, že jeho minulost je problematická. Ano, Babiš není žádný „beránek“, stejně jako jím není Alena Schillerová, Karel Havlíček nebo kdokoli jiný z hnutí ANO. Ale ruku na srdce, jsou ti, kteří stojí na opačné straně barikády, skutečně o tolik čistší?
Historické dědictví skloněných hlav
Český národ má v sobě hluboce zakořeněnou vlastnost, která nás provází staletími. Jsme národem, který se sice v hospodách bouří, ale když dojde na lámání chleba a děje se skutečná nepravost, často jen skloníme záda a hlavu. Tato „neohebnost“ v morálních postojích, která se projevuje spíše tichou rezignací než skutečným odporem, dovoluje politikům napříč spektrem, aby s námi manipulovali.
Zatímco se veřejnost nechá unavovat neustálým omíláním Čapího hnízda, které se stalo jakýmsi symbolem antibabišismu, v pozadí unikají mnohem nebezpečnější jevy. Je už téměř nechutné, jak se jedna kauza vytahuje stále dokola jako politický fetiš, zatímco jiné, čerstvější a možná i systémově destruktivnější aféry, zapadají prachem nebo jsou mediálně bagatelizovány.
Kauzy, o kterých se (ne)mluví
Položme si otázku, co skutečně škodí českému daňovému poplatníkovi? Je to jedna farma, nebo jsou to sofistikované sítě, které prorůstají státní správou v přímém přenosu? Kauza Dozimetr ukázala na hluboké propletení komunální i vysoké politiky s organizovaným zločinem. Podivné transakce kolem kampeliček, nejasnosti v bitcoinech a další kauzy bývalé vládní koalice jsou přímým útokem na důvěru občanů v právní stát.
Přesto se zdá, že v době vlády Petra Fialy existoval jistý druh mediálního „příměří“. Jako by se o určitých věcech nesmělo ani pípnout. Kritika bývalé koalice byla často onálepkována jako dezinformace nebo podlehnutí populistické rétorice. Ale v demokracii přece platí, že každý má právo psát a říkat, co chce. Svoboda slova není výsadou jedné názorové skupiny. Pokud kritizujeme Babiše za jeho oligarchické struktury, musíme se stejně tvrdě ptát, kdo financuje a ovlivňuje jiné subjekty, například projekty typu Milion chvilek. Je Babiš skutečně ten, kdo „platí lidi do placu“, nebo je to jen pohodlná nálepka, zatímco jinde proudí peníze méně viditelnými kanály?
Oligarcha, nebo prostě „Cizinec“?
Na závěr je třeba otevřít jedno téma, které v české společnosti tiše bublá pod povrchem, ale málokdo ho pojmenuje nahlas. Vadí kritikům Andreje Babiše skutečně to, že je oligarcha se svými aférami? Nebo je v tom něco mnohem přízemnějšího a smutnějšího, fakt, že je to Slovák?
Tento skrytý nacionalismus je v české nátuře přítomen víc, než jsme ochotni připustit. Je snadnější útočit na někoho kvůli jeho původu nebo přízvuku, než vést skutečnou debatu o hospodářské politice státu. Babišova „slovenskost“ se pro mnohé stala univerzálním argumentem tam, kde chybí ty věcné. Na tuto otázku si však musí odpovědět každý sám ve svém svědomí.
Každá vláda má své kostlivce ve skříni. Úkolem novináře i občana je tyto skříně otevírat bez ohledu na to, zda v nich má uklizeno premiér současný, nebo ten minulý. Pokud budeme dál selektivně vytahovat jen to, co se nám hodí do našeho politického vidění světa, nebudeme mít nikdy skutečnou demokracii, ale jen diktát názorové většiny. Je čas přestat ohýbat hřbet a začít měřit všem stejně. Protože v konečném důsledku to jsme my, daňoví poplatníci, kdo tyhle politické hry platí.
