Článek
Každý rok v červnu nastává den, který by měl být pro každého pracujícího člověka dnem smutku. Říká se mu „Den daňové svobody“. Je to ten moment, kdy konečně přestanete vydělávat na státní aparát a začnete vydělávat na jídlo pro své děti, nájem a vlastní potřeby. Loni to trvalo téměř 152 dní. Téměř půl roku vašeho života, ranního vstávání a stresu v práci padlo do bezedného chřtánu státní pokladny.
Kdyby za tyto peníze české dálnice připomínaly ty rakouské a státní správa fungovala s elegancí švýcarských hodinek, většina z nás by mlčela. Jenže realita je fackou do tváře každého poplatníka. Stojíme v nekonečných kolonách na rozkopaných tepnách republiky, platíme astronomické ceny za energie a sledujeme, jak se miliardy přelévají do kapes vyvolených skrze neprůhledné dotační tituly. Kde tedy končí naše daně?
Digitální pravěk
Největším symbolem plýtvání poslední dekády je digitalizace. Stát se tváří, že nám modernizuje životy, ale ve skutečnosti jen pálí miliardy v systémech, které jsou technologickým skanzenem už ve chvíli, kdy je programátor dopíše. Zatímco soukromý sektor běží na umělé inteligenci, český stát v roce 2026 stále vyhazuje peníze za registry, které se neumí ani propojit mezi sebou. Výsledek? Stavební řízení v troskách a miliardy v trapu. Je to digitální pravěk.
Ročně do IT infrastruktury státu tečou desítky miliard korun. Výsledek? Stavební řízení, které po „digitalizaci“ prakticky zkolabovalo a paralyzovalo trh s bydlením. Portály, které při každém větším náporu ať už jde o podávání daňových přiznání nebo zápisy dětí do škol beznadějně zamrzají.
Státní IT zakázky jsou často „šité na míru“ úzkému okruhu dodavatelů. Ti si účtují tisíce korun za hodinu práce, zatímco stát nemá vlastní experty, kteří by dokázali kvalitu pohlídat. Výsledkem je stav, kdy je stát rukojmím soukromých firem, kterým musí platit nekonečné miliony za údržbu kódu, který od začátku nefunguje. To nejsou investice, to je digitální výpalné.
Dotační parazitismus
Pokud hledáte černou díru, do které mizí DPH z každého vašeho nákupu, podívejte se na dotační byznys. Původní myšlenka pomoci slabým a inovativním se zvrhla v gigantický stroj na peníze pro agrobarony a průmyslové holdingy.
Česko se stalo laboratoří na projekty, které by v čistě tržním prostředí nikdy nepřežily. Miliardy korun plynou na „modernizaci“ linek v holdingech, které mají miliardové zisky. Zatímco malý živnostník bojuje o přežití, velký hráč dostane zaplaceno za to, co by si stejně musel koupit ze svého.
Peníze se nevyplácejí za kvalitu potravin, ale za hektary. Velké koncerny tak inkasují astronomické částky za monokultury, které drancují českou půdu a ničí biodiverzitu. Peníze daňových poplatníků tak nedeformují jen rozpočet, ale celé tržní prostředí. Dotace neničí jen konkurenci, ale i motivaci. Proč se snažit být nejlepší na trhu, když stačí mít dotačního poradce s dobrými kontakty?
Proč platíme nejvíc, když vyrábíme nejlevněji?
Tady končí naše peníze nepřímo, ale o to bolestněji. Stát skrze polostátní giganty a špatně nastavené regulační mechanismy dopustil, aby čeští občané a firmy platili za elektřinu ceny, které jsou v poměru k paritě kupní síly jedny z nejvyšších v Evropě.
Zatímco sousední země dokázaly své průmysly a domácnosti ochránit efektivněji, český stát raději sledoval rekordní zisky energetických firem, aby z nich následně mohl „vznešeně“ přerozdělovat drobky v podobě sociálních dávek. Tím se vytvořil nebezpečný kruh závislosti, stát vám nejdříve peníze vytáhne z kapsy skrze drahé energie a pak vám jich část milostivě vrátí, pokud projdete ponižujícím procesem žádosti o příspěvek.
Úřednický aparát. Armáda, která nás stojí budoucnost
Počet státních zaměstnanců v Česku se nezadržitelně blíží k hranici půl milionu. Samozřejmě, potřebujeme učitele, policisty a hasiče. To jsou lidé v první linii. Ale co ten zbytek? Za posledních deset let nabobtnaly centrální úřady a ministerstva o tisíce míst, která dříve neexistovala.
Slibovali nám, že díky počítačům bude úředníků méně. Realita? Máme nejdražší digitální systémy v historii a zároveň historicky nejvíce úředníků. Každá nová regulace z Bruselu nebo z Prahy vyžaduje novou armádu lidí na její kontrolu. Platíme lidi za to, že nám komplikují život. Stát se stal největším zaměstnavatelem v zemi, což je cesta k ekonomickému ustrnutí.
Obsluha dluhu
Tohle je bod, který by měl každého daňového poplatníka zvednout ze židle. Česko se zadlužuje tempem, které je dlouhodobě neudržitelné.
Představte si, co by se dalo pořídit například za 100 miliard:
Kompletní dostavba dálniční sítě do pěti let.
Radikální modernizace regionálního školství.
Snížení daně z příjmu, které by každému nechalo v kapse tisíce korun měsíčně navíc. Místo toho ty peníze odevzdáme jako „pokutu“ za neschopnost politiků sestavit vyrovnaný rozpočet. Je to největší položka „za nic“ v našem státním rozpočtu.
Betonová lobby a dálnice dražší než zlato
Naše dálniční síť je i po desetiletích slibů děravá. Problémem není nedostatek peněz, rozpočet na dopravní stavby je rekordní. Problémem je extrémní neefektivita. Příprava stavby v ČR trvá průměrně 13 let. Během té doby se utratí miliony za studie, právníky a posudky. Když se konečně začne stavět, cena je kvůli průtahům a inflaci násobně vyšší, než se plánovalo. Kvalita staveb je navíc kapitola sama pro sebe, zvlněné dálnice a reklamace nových úseků se staly národním folklórem. Z vašich daní se tak platí nejen asfalt, ale především neschopnost státu procesy urychlit.
Je čas chtít účtenku
Když jdete do obchodu a koupíte si zkažené maso, jdete ho reklamovat. U státu tuto možnost nemáte. Musíte platit, i když je služba mizerná. Stát není abstraktní entita, je to správce vašich peněz. A momentálně se chová jako špatný hospodář, který peníze rozhazuje z okna na zbytečnosti, zatímco střecha domu mu padá na hlavu.
Kde končí naše daně? Končí v systému, který upřednostňuje proces před výsledkem. Končí u firem, které umí čerpat dotace lépe než vyrábět. Končí u úředníků, kteří razítkují papíry pro jiné úředníky. A především končí v propasti neochoty udělat radikální řez.
Dokud budeme akceptovat, že státní peníze jsou „peníze nikoho“, budeme dál půl roku v roce pracovat zadarmo. Je čas přestat se ptát, kolik stát vybere, a začít se ptát, co za to skutečně doručí. Protože tenhle účet budeme platit my a naše děti ještě velmi dlouho.
Anketa
Zdroje:
