Článek
Dříve byla jízda autem synonymem pro absolutní nezávislost. Byl to ten opojný pocit, kdy jste hodili tašku na zadní sedadlo, otočili klíčkem v zapalování a jediným limitem byl horizont před vámi a vaše odvaha držet plyn. Dnes se nám tuhle romantiku snaží ukrást a nahradit ji sterilním, digitálním a úzkostným světem kabelů, aplikací a neustálého propočítávání kilowattů. Elektromobilita nám není prodávána jako lepší produkt, ale jako náboženství, kterému se musíme podřídit. Jenže pro člověka, který si chce jízdu užít a ne ji přežít s očima přilepenýma na ukazateli dojezdu, je realita mnohem krutější.
Mechanické srdce vs. digitální mixer
Nalijme si čistého naturálu, auto se spalovacím motorem má duši. Je to fascinující orchestr tisíců součástek, které spolu spolupracují v dokonalé harmonii. Má svůj mechanický tep, svou gradaci výkonu a svůj specifický zvukový projev, který se mění s otáčkami a zátěží. Je to dialog mezi strojem a řidičem. Když podřadíte s meziplynem před ostrou zatáčkou, cítíte tu odezvu v konečcích prstů.
Elektromobil? To je jen předražený spotřebič. Jistě, marketingová oddělení vás budou krmit pohádkami o „zdrcujícím zrychlení z nuly na sto“. Ano, ta hloupá síla, která vás nakopne do ledvin, je sice efektní, ale po pátém semaforu vás začne nudit. Je to ploché, bezcharakterní a sterilní. Je to jako srovnávat poctivý steak připravený na ohni s výživovým gelem z tuby. Obojí vás nasytí, ale jen jedno vám přinese radost ze života. Elektromobil postrádá tu gradaci, to napětí, tu mechanickou odměnu za dobrou práci s plynem. Je to prostě jen digitální on/off switch na kolech.
Globální vystřízlivění. Když realita fackuje ideologii
Zatímco evropští úředníci v Bruselu sní svůj sen o nulových emisích, zbytek světa začíná tvrdě narážet na realitu. V USA zažívá trh s elektromobily (EV) šok. Giganti jako Ford a GM drasticky omezují investice do elektrických divizí. Proč? Protože Američané, zvyklí na nekonečné dálnice a tahání těžkých přívěsů, zjistili, že elektrický pick-up je na delší cestě nepoužitelný těžký balvan. Podle zpráv Wall Street Journal zůstávají elektrické vozy na skladech dealerů v průměru o 20 dní déle než ty se spalovacím motorem. Lidé zkrátka nechtějí platit víc za méně muziky.
V Itálii, kolébce vášnivého motorismu, je situace ještě vyostřenější. Italská vláda opakovaně označila nucený přechod na EV za „sebevraždu“ a „dárek čínskému průmyslu“. Itálie, země Ferrari a Alfy Romeo, moc dobře ví, že charakter auta se nedá nahradit softwarem. Italský odpor k zákazu spalovacích motorů po roce 2035 je jasným vzkazem: auto je emoce, ne sociální inženýrství. Renomovaný italský list Corriere della Sera pravidelně přináší svědectví řidičů, kteří se po roce s elektromobilem pokorně vracejí k dieselu, protože už je nebavilo plánovat dovolenou podle mapy funkčních stojanů.
Otroctví u dobíječky
Největší lží moderní doby je tvrzení, že elektromobil šetří čas. Realita je taková, že se z hrdého majitele stroje stáváte otrokem logistiky. U spalovacího motoru je tankování triviální záležitost na pět minut. Ujedete tisíc kilometrů, a když se ručička přiblíží k rezervě, kdekoli doslova na každém rohu najdete pumpu, načepujete plnou a za chvíli zase řežete zatáčky.
S elektromobilem se váš život změní v permanentní šachovou partii s nejistým výsledkem. Chcete jet ostře? Zapomeňte na dojezd. Je venku pod nulou? Baterie ztratí třetinu kapacity dřív, než vyjedete z garáže. Francouzský tisk, například prestižní Le Figaro, opakovaně upozorňuje na tragickou situaci během prázdninových špiček. „L’enfer des vacances en électrique“ (Elektrické prázdninové peklo), tak titulují reportáže o rodinách, které strávily hodiny ve frontách u Lyonu jen proto, aby mohly pokračovat dalších pár set kilometrů. Místo toho, abyste se dívali na cestu a užívali si krajinu, hypnotizujete infotainment a modlíte se, aby ta jediná rychlonabíječka nebyla obsazená .
Infrastruktura jako zlý sen
Zatímco majitel „nafťáku“ řeší maximálně to, jestli si dá na pumpě bagetu nebo kafe, majitel elektromobilu zažívá logistické peklo. Infrastruktura je v mnoha ohledech stále jen špatným vtipem postaveným na dotacích. Stojany, které nefungují. Kabely, které v mrazu ztuhnou tak, že s nimi nejde pohnout. A hlavně to nekonečné čekání. „Zážitek z jízdy“ se u elektromobilu smrsknul na „zážitek z čekání na parkovišti u dálničního odpočívadla mezi kamiony“. Je to ponižující. Čas je to nejcennější, co v životě máme a elektromobily nám ho kradou po hodinách.
Navíc, mluvit o ekologii v zemích, kde se elektřina stále vyrábí pálením uhlí, je vrchol pokrytectví. Jen jste ten výfuk přesunuli o sto kilometrů dál za město k elektrárenskému komínu. Ale pocit „čistého svědomí“ je zjevně důležitější než fyzikální zákony.
Falešná ekologie a ekonomická sebevražda
Nenechme se opít rohlíkem o nulových emisích. Výroba té gigantické baterie, která váží půl tuny, zdevastovala kus krajiny v Chile při těžbě lithia nebo v Kongu při těžbě kobaltu. Britský portál Autocar i americký Consumer Reports shodně varují před drastickým propadem hodnoty ojetých EV. A co se stane po osmi či deseti letech? Zatímco dieselový šestiválec bude při slušné údržbě vesele vrčet dalších třicet let a jeho hodnota bude klesat jen pomalu, elektromobil se stane neprodejným šrotem. Kdo si koupí ojetinu, u které hrozí, že výměna baterie bude stát víc než celé auto? Je to ekonomická past, která z aut děláspotřební zboží s expirací jako u jogurtu.
Italská média jako Quattroruote zase trefně poukazují na to, že extrémní váha EV drasticky ničí pneumatiky a vozovky. Kde je ta ekologie, když do vzduchu vypouštíte o 30 % více mikroplastů z nadměrně opotřebovaných pneumatik jen proto, že s sebou vláčíte tunovou baterii?
Pro koho to vlastně je?
Pokud jste městský liberál, který auto vytáhne jen na nákup do biopotravin a má v garáži wallbox, pak vám elektromobil možná dává smysl. Ale pro každého, kdo auto skutečně potřebuje, kdo musí být mobilní bez ohledu na počasí a síť dobíječek a hlavně pro každého, kdo miluje řízení jako řemeslo, vnímá elektromobil jako slepou uličku. Je to pokus o unifikaci světa, kde se individualita a svoboda pohybu trestají vysokou cenou a nepohodlím.
Život je příliš krátký na čekání u nabíječky
Svět se nám snaží namluvit, že budoucnost je tichá a elektrická. Ale ticho je pro hřbitovy, ne pro silnice. My chceme slyšet mechaniku, chceme cítit vůni benzínu a chceme vědět, že nás náš stroj nenechá ve štychu jen proto, že venku trochu mrzne. Pokud se nechcete stát vězněm kabelů a dobíjecích map, držte se poctivého pístového motoru.
Pravý zážitek z jízdy totiž končí přesně tam, kde začíná strach z vybité baterie. Svoboda není o tom, že dojedete tam, kam vám dovolí software, ale o tom, že jedete, kam chcete vy. Dokud bude dobíjení trvat déle než vykouření jedné cigarety a dokud budou auta vážit dvě tuny kvůli bateriím, zůstane elektromobilita jen drahým hračkářstvím pro lidi, kteří auta vlastně nikdy neměli rádi. Braňme si své spalováky, dokud je čas, než nám je zakážou úplně ve jménu falešného pokroku. Skutečná jízda totiž nepotřebuje zásuvku, ale vášeň a plnou nádrž. Život je příliš krátký na to, abyste ho proplýtvali u nabíječky.
Anketa
Zdroje:
https://ekonomickydenik.cz/tezebni-technologie-versus-priroda-tezba-lithia-v-chilske-atacame-vyvolava-boj-o-plamenaky
