Článek
V české politické džungli, kde se spojenectví mění rychleji než ceny na čerpacích stanicích, jsme si zvykli na mnohé. Ale to, co v posledních týdnech předvádí duo Petr Macinka a Petr Kolář, už není jen běžný politický souboj, je to brutální válka o vliv. Když se na veřejnost dostala soukromá SMS zpráva, kterou ministr zahraničí a šéf Motoristů Petr Macinka zaslal Petru Kolářovi, masky definitivně spadly.
Tento incident není jen o jedné zprávě. Je to o charakteru české politiky v roce 2026, o pokrytectví elit a o tom, zda se z Pražského hradu pod vedením Petra Pavla nestává spíše centrum intrik než symbol morální autority.
Diplomatický bonton v troskách
Začnu tím nejviditelnějším, zveřejněním soukromé komunikace. V civilizovaném světě a v diplomacii obzvlášť, existuje nepsané pravidlo, že soukromá korespondence je nedotknutelná. Pokud ji někdo vytáhne na světlo, aby diskreditoval soupeře, říká tím o sobě víc než o adresátovi. Petr Kolář, který se dekády stylizuje do role vybroušeného diplomata, se v tomto momentě zachoval jako malý kluk, který běží za učitelkou žalovat, že mu spolužák řekl něco ošklivého.
Jenže v politice se na náhody nehraje. Kolář věděl přesně, co dělá. Okamžité využití zprávy k útoku na Macinku a jeho hnutí bylo takticky chladnokrevné. Ale za jakou cenu? Za cenu totální ztráty důvěry. Kdo bude chtít s Hradem napříště jednat upřímně, když ví, že každé slovo, každá emoce v esemesce může být druhý den v hlavních zprávách jako „důkaz agresivity“?
Zamést si před vlastním prahem
Pojďme si nalít čistého vína. Petr Kolář a lidé kolem něj se snaží vytvořit narativ, že Macinka je neřízená střela, která svými zprávami ohrožuje kulturu úřadu. Ale ruku na srdce, opravdu jsou textové zprávy tím největším problémem naší země? My, občané, víme své. Politici v této zemi dělají a vždy dělali mnohem horší věci než psaní ostrých SMS. Od zákulisních obchodů se státními zakázkami přes klientelismus až po ohýbání ústavy.
Než začne Petr Kolář kázat o morálce a politické kultuře, měl by si zamést před vlastním prahem. Jeho pozice „neoficiálního poradce“, který nemá žádnou prověrku, žádnou odpovědnost vůči voličům, a přesto má klíče od zadního vchodu na Hrad a zásadní vliv na prezidenta, je pro mnohé mnohem kontroverznější než jakýkoliv Macinkův „přestřelený“ text. Je to právě tato šedá zóna vlivu, která podkopává důvěru v úřad prezidenta, nikoliv to, že si dva politici vymění pár drsných slov.
Strategie, která požírá své děti
Petr Pavel vyhrál volby s příslibem změny a slušnosti. Jenže pokud se jeho nejbližší okolí uchyluje k metodám „práskačství“ a veřejného pranýřování soukromé korespondence, tato „slušnost“ začíná silně páchnout pokrytectvím.
Pravda je taková, že takovýmto způsobem jednání prezident Pavel další volby nevyhraje. Voliči nejsou hloupí. Vidí rozdíl mezi autentickým politikem, který občas neudrží nervy (což je u Macinky v roce 2026 už téměř jeho značka), a vypočítavým intrikánem, který zneužívá důvěrnost komunikace pro politické body. Lidé chtějí v čele státu silnou osobnost, ne někoho, kdo se nechá manipulovat týmem, jenž používá praktiky z arzenálu tajných služeb minulého století.
Kdo je tady skutečný predátor?
Petr Macinka sice udělal chybu, v politice se naivita trestá a on měl vědět, že psát Kolářovi cokoliv osobního je jako skákat do bazénu plného piraní. Ale zatímco Macinka hraje hru víceméně otevřenou (a často dosti hlasitou), Kolář operuje ve stínech.
Spor mezi nimi je vyvrcholením dlouholeté nenávisti, která sahá až k éře Václava Klause. Kolář byl u „Sarajeva“ 1997, Macinka je Klausův nejvěrnější žák. Pro Macinku je Kolář symbolem „pětikoaličního zla“, pro Koláře je Macinka nebezpečným populistou, kterého je třeba zlikvidovat dříve, než jeho Motoristé úplně ovládnou pravicový prostor.
Konec politiky jako diskuse
Zveřejnění SMS je nebezpečný precedens. Pokud se stane normou, že soukromí neexistuje, skončí jakákoliv možnost neformální politické dohody. Zbude jen prázdné pózování před kamerami a strach cokoliv říct mimo oficiální tiskové zprávy.
Petr Kolář sice vyhrál jednu mediální bitvu a na chvíli Macinku znejistil, ale dlouhodobě prohrál to nejdůležitější, kredit muže, se kterým se dá mluvit. Ukázal, že pro udržení vlivu na Hradě je ochoten obětovat i základní lidskou slušnost. A to je vizitka, která se s ním i s prezidentem Pavlem potáhne až do příští volební kampaně. A tam mu to voliči, unavení z nekonečných her a „podpásovek“ hradních poradců, sečtou i s úroky.
