Článek
Absurdní realita v lavicích
Dívám se do třídy a vidím prázdné pohledy. Ne, nejsou to pohledy dětí, které by byly přetížené učivem nebo drcené nároky systému. Jsou to pohledy dětí, jejichž pozornost má životnost jepice a jejichž ochota vyvinout sebemenší úsilí se rovná nule. Jako učitelka cizího jazyka zažívám denně absurdní divadlo, které by bylo k smíchu, kdyby nebylo k pláči. Chci po žákovi, aby vyčasoval sloveso, a on ho začne skloňovat. Když ho opravím, kouká na mě, jako bych mluvila v šifrách z jiné galaxie. On totiž netuší, co je to osobní zájmeno a co přivlastňovací. A to mluvíme o žácích devátých tříd, kteří mají za pár týdnů rozhodovat o své budoucnosti na středních školách.
Kolovrátek marnosti od první třídy
Tady končí veškerá legrace a začíná čisté zoufalství. Tato látka, zájmena, časování, skloňování, se v českém školství točí jako kolovrátek pořád dokola už od prvního stupně. Není to žádná jaderná fyzika ani vyšší matematika. Jsou to elementární stavební kameny jazyka, které do nich hustíme roky. Každý rok, každé pololetí, v každém testu. A výsledek? V deváté třídě sedí před přijímačkami a tváří se, že spoustu věcí slyší poprvé v životě. Nepamatují si to, protože se to odmítají naučit. Informace u nich proletí hlavou rychleji než notifikace na Instagramu.
Učitel není kouzelník a už vůbec ne někdo, kdo má za úkol každé ráno restartovat dětský mozek do továrního nastavení. Pokud se dítě za devět let povinné školní docházky nenaučilo rozeznat časování od skloňování, není to selhání pedagoga, ale totální ignorance ze strany žáka a absolutní absence domácí kontroly. My učitelé můžeme látku vysvětlit posté, můžeme ji podat hravě, digitálně i analogově, ale nemůžeme za nikoho provést ten finální proces, uložit to do paměti.
Mozky na digitální dietě a ztráta soustředění
Žijeme v době, kdy se dětské mozky doslova scvrkávají pod náporem nekonečného scrollingu a rychlých dopaminových injekcí. Desetiminutový dokument ve výuce? Nepřekonatelný problém. Po třech minutách začíná ošívání, šeptání, houpání na židli a instinktivní hledání mobilu pod lavicí. Pokud informace není zabalená do patnáctivteřinového křiklavého videa s agresivní hudbou, jako by neexistovala.
A pak přijde ten šok, když se má žák naučit dvacet slovíček na příští hodinu. Prý je toho moc, prý nestíhají. To není jen lenost, to je nová norma, která děsí každého, kdo má s těmito dětmi pracovat. Pokud nezvládnou základní memorování, jak po nich můžeme chtít komplexní logické operace u přijímaček? Jak mají pochopit větnou skladbu nebo složitější text, když jejich schopnost soustředit se na jednu věc skončila u úvodních titulků?
Vstávat v sedm nebudeme
Na mnoha školách, včetně té naší, nabízíme přípravy na přijímací zkoušky. Kolegové tam tráví čas navíc, tisknou materiály, analyzují chyby. Účast je však žalostná a omluvy jsou k pláči. Důvod? Příprava začíná v sedm ráno a žáci prostě odmítají tak brzo vstávat. Čtrnáctiletý člověk vám do očí drze řekne, že jeho spánek je důležitější než jeho vzdělání, a rodiče mu k tomu ještě napíšou omluvenku.
O víkendech se pak příprava nekoná už vůbec. „Máme aktivity, máme turnaj, jedeme na chatu, máme rodinnou oslavu.“ Výmluvy, výmluvy a zase výmluvy. Škola by měla být v tomto věku prioritou číslo jedna, ale pro tuhle generaci a jejich rodiče je to jen otravná služba, která má „doručit“ výsledek bez ohledu na to, zda pro něj žák něco udělá. Je to klientský přístup k něčemu, co vyžaduje osobní dřinu.
Závidíte nám volno? Tak si to pojďte zkusit
A prosím vás, nechte si ty jedovaté poznámky o tom, jak se učitelé mají skvěle, protože mají prázdniny a „v jednu padla“. Každý z vás měl stejnou startovní čáru. Každý si mohl vybrat vysokou školu a dráhu pedagoga, pokud si myslíte, že je to takové terno. Nikdo vám v tom nebránil. Ale než znovu otevřete pusu a začnete nás kritizovat, pojďte si to na týden zkusit.
Postavte se před hromadu dětí, které vás mají naprosto „na háku“. Zkuste vysvětlovat látku někomu, kdo vám během výkladu dává najevo, že ho obtěžujete už jen svou existencí. Zkuste opravovat stovky testů, kde se opakují ty samé chyby, které jste opravovali před týdnem, měsícem i rokem. Zjistíte, že ta psychická zátěž, neustálý hluk a boj s totální lhostejností je vykoupen víc než tvrdě. Ty prázdniny? To není bonus, to je nutná rekonvalescence, abychom se z toho všeho v září nezbláznili.
Budoucnost státu v rukou nepoužitelných?
Pokud se tato generace neprobudí a nezačne skutečně makat, celý tento stát půjde do kopru. Budeme mít armádu influencerů a TikTokerů, ale nebudeme mít nikoho, kdo by rozuměl technice, řemeslu nebo medicíně. Disciplína se stala sprostým slovem, ale bez ní se společnost prostě zhroutí.
Zameťte si před vlastním prahem
Přestaňte všechnu vinu házet na „neschopné učitele“. My tam jsme, nabízíme pomocnou ruku, nabízíme své znalosti i volný čas navíc. Ale nemůžeme chtít úspěch víc než samotní žáci a jejich zákonní zástupci. Zameťte si před vlastním prahem a podívejte se pořádně na to, co máte doma. Naučili jste své děti respektu k autoritě, zodpovědnosti za své činy a úctě k práci druhých? Nebo jste je jen naučili, že za každou jejich pětku může „zasedlá učitelka“?
Zvykejte si, že život není jedna velká omluvenka. Přestaňte se vymlouvat a začněte konečně něco dělat. Výsledky přijímaček nejsou selháním školy, ale věrným odrazem reality, kterou jste svým přístupem pomohli vytvořit vy sami.
