Dávkový ráj. Proč se v Česku nevyplatí pracovat a jak lidé kličkují v systému

​Český sociální systém byl původně navržen jako pevná záchranná síť pro lidi v opravdové nouzi, ale pro nezanedbatelnou část populace se postupem času proměnil v pohodlnou matraci, na které lze strávit celý život bez jediného odpracovaného dne. Zatímco poctivě pracující lidé s napětím sledují každou korunu, šetří na školní pomůcky a zvažují, zda si jejich rodinný rozpočet může dovolit školní zájezdy do zahraničí, profesionální klienti úřadů ovládli umění, jak z erárního rozpočtu vytěžit maximum. Pocit hluboké nespravedlnosti ve společnosti nebezpečně roste a s ním i palčivá otázka, zda má stát vůbec reálné páky na to, aby toto zneužívání zastavil, nebo zda jen nečinně přihlíží postupnému rozkladu společenské solidarity.

​Zneužívání dávek v českém prostředí málokdy vypadá jako kriminální čin v prvoplánovém slova smyslu, mnohem častěji jde o dokonalou znalost systému a bezostyšné využívání jeho šedých zón. Mezi nejčastější strategie patří práce na černo, kdy oficiálně nezaměstnaný jedinec pobírá plnou podporu a příspěvky na bydlení, zatímco neoficiálně inkasuje nezdaněné peníze na stavbách nebo v úklidových službách. Dalším běžným jevem je fiktivní samoživitelství, kdy partneři prokazatelně sdílejí jednu domácnost i náklady, ale úřadům nahlásí rozchod, aby matka mohla čerpat výrazně vyšší příspěvky určené pro osamělé rodiče. Opomenout nelze ani problematický příspěvek na bydlení, který v rámci „obchodu s chudobou“ často končí v kapsách majitelů předražených ubytoven, zatímco stát nekontrolovaně proplácí částky, které neodpovídají realitě na trhu.

​Abychom pochopili hloubku problému, musíme se podívat na konkrétní lidské osudy, které tuto systémovou absurditu ilustrují. Typickým příkladem je čtyřicetiletá Petra, matka tří dětí. Její životní strategií se stalo zneužívání statusu samoživitelky. Petra si jednoduše spočítala, že legální práce se jí nevyplatí. Argumentuje tím, že kdyby nastoupila do zaměstnání za průměrnou mzdu, přišla by o podstatnou část příspěvku na bydlení, státní přídavky by se jí zkrátily a musela by začít v plné výši platit školkovné i kroužky. Ve výsledku by jí po odečtení nákladů na dojíždění zbylo v peněžence skoro stejně, jako když zůstává doma. Pro ni je status „klientky sociálky“ výnosným povoláním, které jí umožňuje věnovat se volnočasovým aktivitám, zatímco poctivě pracující sousedé financují její životní styl ze svých daní.

Dalším článkem v řetězci demotivace je dvaačtyřicetiletý Honza, muž s bohatou historií dluhů a několika pobyty ve vězení za neplacení alimentů. U Honzy hraje hlavní roli demotivace exekucemi a jeho argument je čistě matematický. Tvrdí, že nemá smysl pracovat legálně, protože exekutor by mu ponechal pouze nezabavitelné minimum, ze kterého by podle svých slov nepřežil. Honza tak vědomě volí život v šedé zóně, oficiálně je na úřadu práce, který za něj platí povinné pojištění, zatímco on si vydělává nárazovými brigádami „na ruku“. Pro něj je vězení jen dočasným rizikem a bezplatným servisem, který je v jeho očích snesitelnější než poctivé splácení starých závazků z legální mzdy.

​Třetí skupinu reprezentuje René, pětatřicetiletý muž, který svou nečinnost omlouvá etnickým původem a společenskými bariérami. René rezignoval na hledání práce s univerzálním argumentem, že jako Rom stejně nikde neuspěje. Tuto zkušenost používá jako neprůstřelný štít proti jakékoliv snaze úředníků o jeho aktivizaci. Místo, aby se snažil o rekvalifikaci nebo přijal i méně kvalifikovanou práci, spoléhá se na sociální dávky jako na doživotní rentu, kterou mu stát údajně dluží za jeho znevýhodnění. Tato rezignace se pak nebezpečně přenáší i na jeho děti, které v pasivitě a natažené ruce vi jediný funkční model přežití v moderní společnosti.

​Státní aparát v boji proti těmto praktikám naráží na několik zásadních bariér, přičemž tou první je chronický podstav zaměstnanců na úřadech práce. Úředníci jsou zavaleni horami administrativy a na důsledná terénní šetření, která by skutečně ověřila reálné životní podmínky žadatelů, jim zbývá naprosté minimum času i energie. Druhou bariérou je rigidní legislativa, která činí prokazování podvodů, jako je právě fiktivní samoživitelství, právně nesmírně složitým procesem. Stát se často obává obvinění z diskriminace nebo nepřiměřeného zásahu do soukromí, což vede k tiché rezignaci, kdy jsou dávky vyplaceny každému, kdo předloží formálně správně vyplněné formuláře. Kontroly jsou často jen formální a postrádají skutečnou „páku“, která by dokázala chronické zneužívače donutit ke změně chování.

​Největším nebezpečím tohoto systému však není jen samotný odliv miliard korun z veřejných rozpočtů, ale především hluboká eroze pracovní morálky u zbytku populace. Pokud člověk pracující za průměrnou či minimální mzdu zjistí, že po zaplacení nájmu a nákladů na dopravu mu zbude v peněžence méně než sousedovi, který zůstal doma a pouze si oběhal patřičná razítka, celý koncept spravedlivého státu selhává. Solidarita je dvousměrná ulice a v momentě, kdy jedna strana pouze bere a druhá pouze dává, dochází k nezvratnému poškození sociálního smíru. Rozhořčení pracujících lidí, kteří vidí, jak se z jejich odvodů financují školní výlety dětí těch, kteří nikdy nepracovali, je živnou půdou pro radikalizaci společnosti.

​Řešení této situace nevyžaduje pouze represi, ale především radikální reformu motivace, aby se práce opět stala nezpochybnitelně výhodnější než pasivita. Odborníci volají po přísnějším zastropování dávek tak, aby jejich součet nikdy nemohl konkurovat čistému příjmu z běžného zaměstnání. Nezbytné je také posílení adresnosti pomoci skrze propojování státních databází, například s registrem vozidel nebo bankovními účty a podmínění výplaty peněz plněním jasných povinností, jako je řádná školní docházka dětí nebo aktivní účast na rekvalifikacích. Stát musí přestat být „dojnou krávou“ pro ty, kteří v tom umí chodit a stát se skutečným partnerem pro ty, kteří pomoc opravdu potřebují.

​Pokud stát nenajde odvahu k těmto nepopulárním, ale nezbytným krokům, riskuje, že lidé jako Petra, Honza nebo René definitivně ovládnou veřejný prostor svým cynickým přístupem k odpovědnosti. Sociální systém má být záchrannou sítí pro ty, kteří dočasně padnou, nikoliv cílovou destinací pro ty, kterým se prostě nechce vstávat do práce. Bez přísnější kontroly a narovnání spravedlnosti hrozí, že daňoví poplatníci, kteří celý systém drží nad vodou, definitivně ztratí víru v jeho smysl a přestanou být ochotni se na něm podílet. Čas pro kosmetické změny vypršel; společnost vyžaduje systém, kde natažená ruka není víc než ruka mozolnatá od práce.