Článek
Osm a čtvrt milionu korun. Pro jedenáct lidí. Ne za to, že vyvinuli nový lék, postavili dálnici nebo zachránili krachující firmu. Ale za to, že jim jednoduše vypršela smlouva na dobu určitou. Zatímco běžnému zaměstnanci po skončení pracovního poměru na dobu určitou zaměstnavatel zamává, popřeje hodně štěstí a pošle ho na úřad práce, politická elita si odnáší miliony jako jakési „bolestné“ za návrat do reality.
Argumentace, že odchodné slouží k plynulému přechodu politika zpět do civilního života, kulhá na obě nohy. Zvolení do funkce je dobrovolné riziko i obrovská privilegovaná příležitost. Politici po celou dobu výkonu mandátu pobírají platy, o kterých si průměrně vydělávající občan může nechat jen zdát. K tomu se připočítávají velkorysé náhrady na dopravu, kanceláře, ubytování či poradce.
Sněmovna a Senát vytvořily dokonalý, sofistikovaný aparát, kde se funkce ve výborech, podvýborech a komisích přeměňují na desítky tisíc korun příplatků měsíčně. Když pak tento sponzorovaný večírek po čtyřech nebo šesti letech skončí, systém se postará o to, aby pád na zem nebolel. Proč? Protože si tato pravidla napsali ti samí lidé, kteří z nich profitují.
Pokud stát po občanovi požaduje finanční gramotnost, odpovědnost za vlastní budoucnost a utahování opasků v době krizí, jak má tentýž občan respektovat systém, který vlastním aktérům vyplácí nehorázné zlaté padáky?
Otázka odchodného nevyhnutelně otevírá ještě širší debatu: Potřebujeme vůbec horní komoru Parlamentu?
Zastánci Senátu rádi hovoří o „pojišťovně demokracie“. Jenže pohled do světa ukazuje, že stabilní, svobodné a prosperující státy se bez dvoukomorového systému velmi dobře obejdou. Příkladem je Švýcarsko s unikátním modelem občanské politiky, ale i Dánsko, Rakousko či další země.
V České republice se z voleb do Senátu stala soutěž s mizernou volební účastí, což jasně ukazuje, jaký vztah k němu veřejnost má. Pro drtivou většinu obyvatel představuje Senát jen neefektivní přítěž a drahé odkladiště pro vysloužilé stranické kádry či známé tváře, které potřebují teplé místo s jistým příjmem na šest let.
Když se sečtou náklady na provoz Senátu, platy senátorů, jejich aparát, kampaně a následná odchodná, bavíme se o stamilionech korun ročně vyhozených z okna. Kdyby proběhlo celostátní referendum o jeho zrušení, výsledek by byl s vysokou pravděpodobností jednoznačný.
Urputnost, s jakou se někteří politici drží svých křesel i přes vážné zdravotní či osobní komplikace až do posledního dne mandátu, vyvolává oprávněné pochybnosti o tom, co je k takové obětavosti skutečně vede.
Doufat, že poslanci a senátoři zruší své vlastní výhody, hraničí s naivitou. Kdo by také čekal, že si kapři sami vypustí rybník, ve kterém se jim tak dobře plave.
Anketa
Zdroj:
