Článek
Dnešní den, 3. leden 2026, zůstane navždy zapsán v dějinách jako okamžik, kdy se zastavil čas a Venezuela začala znovu dýchat. Po dlouhých dekádách útlaku, hladu a strachu se venezuelský lid dočkal konce éry Nicoláse Madura. Režim, který se zdál být neotřesitelný, se pod tlakem událostí zhroutil jako domeček z karet a zanechal po sobě zemi, která se sice topí v troskách, ale poprvé po generaci je zalitá čistou, nefalšovanou nadějí.
Den, kdy vlajky ožily
Scény z centra Caracasu připomínají náboženské vytržení. Náměstí, která byla dříve svědky jen prázdných ideologických hesel a násilí tajné policie, jsou nyní zaplněna nekonečným mořem žluté, modré a červené. Lidé nečekají na pokyny, vybíhají z domů, padají na kolena a s pláčem, který v sobě dusili celá desetiletí, líbají venezuelskou vlajku.
„Už se nemusím bát šeptat,“ křičí přes dav postarší muž, který v rukou svírá potrhanou standartu. „Moje vnoučata uvidí Venezuelu, o které jsem jim jen vyprávěl jako o pohádce.“
Tento citový výbuch není jen politickou reakcí. Je to hluboké lidské uvolnění. Lidé se objímají s neznámými, vojáci, kteří odhodili zbraně, si podávají ruce s těmi, které měli dříve potlačovat. Je to okamžik národního smíření, který se zdál být nemožný.
Konec narkobarona
Pád muže, kterého mnozí nazývali „anarkobaronem“ pro jeho spojení mezi politickou anarchií a temným pozadím narkobiznisu, přišel náhle. Zprávy o jeho zadržení a převozu do Spojených států, kde má čelit spravedlnosti za zločiny proti lidskosti, se rozšířily rychlostí blesku. Pro miliony Venezuelanů v exilu od Bogoty po Madrid, je to zpráva, která znamená jediné: Cesta domů je volná.
Diktatura nezničila jen ekonomiku, zničila rodiny. Dnešní oslavy jsou oslavami matek, které roky neviděly své děti, i dětí, které vyrostly v cizích zemích se snem o vlasti, kterou nikdy nepoznaly.
„Cítím, jak se mi vrací čest,“ říká mladá studentka na náměstí Plaza Bolivar. „Líbám tuhle vlajku za všechny ty, kteří se tohoto dne nedožili v celách El Helicoide nebo na útěku přes džungli. Dnes jsme zvítězili my všichni.“
Cesta z temnoty začíná
I když jsou regály obchodů stále prázdné a infrastruktura země je v troskách, v očích Venezuelanů je dnes vidět bohatství, které nelze vyjádřit penězi. Je to hrdost národa, který se odmítl nechat definitivně zlomit.
Ozvěna hymny Gloria al Bravo Pueblo (Sláva statečnému lidu) dnes zní jinak. Už to není jen povinný rituál, je to manifest. Venezuela se dnes v noci nebude ukládat ke spánku se strachem z ranního zaklepání na dveře. Bude slavit až do svítání, protože po dlouhé noci konečně vyšlo slunce, které už žádný tyran nezastíní.
