Článek
Stojíte ráno před skříní. Scéna, která se odehrává v milionech českých domácností každý den. Na jedné straně ramínka s šaty, od lehkých letních kousků až po upnuté modely, které slibují „maximální ženskost“. Na straně druhé komínky džínů, kalhot a pohodlných tenisek. Často se mě ptají, proč se tak silně vymezuji vůči očekávání, že bych měla být „ta v šatech“. A pravdou je, že ta otázka není o oblečení. Je o mně, o vás a o tom, co si jako ženy skutečně dovolujeme chtít, aniž bychom se ohlížely na to, co se od nás očekává.
Šaty miluji, ale…
Pravda je taková, že šaty a vysoké podpatky naprosto miluji. Mám je ráda, baví mě v nich objevovat svou jemnější stránku. Ráda se cítím jako dáma. Jenže právě tady přichází to velké „ale“. Miluji je ve chvílích, kdy je to moje svobodná volba. Problém nastává v momentě, kdy se z této mé radosti stává „společenská povinnost“. Vnímám to jako tichý, společenský tlak. Jako by existovala nenapsaná dohoda, pokud chceš být „opravdová“ žena, měla bys nosit šaty a lodičky.
Muži je na nás rádi vidí, je to vizuální kód, který evokuje křehkost, zranitelnost a v případě podpatků i nutnost, aby se žena pohybovala pomaleji, opatrněji a doslova „na špičkách“. Je to pohled, který vyžaduje estetickou poddajnost. Ale co když se v daný den nechci cítit jako něčí estetický doplněk? Co když chci být tou, která kráčí světem rázně, pohodlně a bez bolesti nohou? Bez nutnosti hlídat si, zda mi vítr neodhalí víc, než chci? Podpatky nás sice opticky prodlouží, ale zároveň nás fyzicky zpomalují. Jsou metaforou toho, jak společnost ráda vidí ženu, krásnou, ale omezenou v pohybu.
Džíny jako uniforma moderní suverenity
Pro mě jsou kalhoty a džíny symbolem mé vlastní suverenity. Když si ráno zatáhnu zip, neřeším, jestli mi v nich bude vidět na nohy, neřeším, jak v nich vypadám při sezení, a neřeším, jestli působím dostatečně „romanticky“. Džíny jsou můj pancíř. Jsou mojí uniformou pro dny, kdy chci žít jen tak, naplno. Je v tom kus emancipace, kterou dnes už možná bereme jako samozřejmost, ale přesto ji musíme neustále obhajovat.
Kalhoty mi dávají svobodu být kýmkoliv. Můžu v nich běžet na tramvaj, sedět v tureckém sedu nebo se prostě cítit v bezpečí před pohledy, které nás hodnotí podle toho, jak hluboký výstřih máme.
Proč se musíme stále omlouvat za pohodlí?
Největší omyl, kterého se v módě dopouštíme, je snaha podřídit se tomu, co „muži chtějí“ nebo co „se sluší“. Pokud se v šatech a podpatcích cítím dobře já sama, protože v nich já sama cítím radost, pak jsou skvělé. Pokud se do nich, ale nutím jen proto, abych splnila nějaký vizuální standard, je to zrada na mé vlastní svobodě. Proč by moje ženskost měla být definována tím, jestli mám mezi nohama látku rozdělenou na dvě nohavice, nebo zda se trápím na podpatcích?
Moje síla, moje inteligence i moje ženskost zůstávají stejné bez ohledu na to, co mám na sobě. A přesto se stále setkávám s tím, že v kalhotách působím na někoho „příliš tvrdě“. Jako by žena měla být jenom měkká a poddajná.
Největší doplněk ženy
Nechci, aby to vyznělo jako vyhlášení války šatům. Naopak. Chci jen, aby naše oblékání bylo autentickým vyjádřením naší nálady, nikoliv plněním cizích přání. Dnešní doba nám konečně dává tu možnost, být ráno v džínách drsňačkou, která vyřeší obchodní jednání, a večer v šatech éterickou bytostí. Ale klíčové slovo je možnost.
Máte právo se svobodně rozhodnout, co si oblečete, aniž byste se musela ohlížet na to, co si o vaší ženskosti myslí okolí. Největším doplňkem moderní ženy není kabelka ani boty na podpatku. Je to její sebevědomí, se kterým dokáže říct: „Dnes mám kalhoty, protože se v nich cítím silná.“ A věřte mi, že právě tohle sebevědomí je pro okolí mnohem přitažlivější než jakýkoliv outfit, který byste si oblékla jen z povinnosti.
Nakonec totiž není důležité, co máme na sobě. Důležité je to, co v tom oblečení děláme, jak se v něm neseme a jakou energii předáváme dál. Vy jste ta, která dává oblečení jeho význam, ne naopak. A příště, až vám někdo bude diktovat, jak byste měla vypadat, abyste byla „dostatečně ženská“, vzpomeňte si na to, že vaše skutečná hodnota nezačíná u délky sukně nebo výšky podpatků, ale u svobody, se kterou se každé ráno oblékáte do své vlastní kůže.
