Článek
Když vás stopne už inzerát
Jedním z nejjasnějších důkazů, že diskriminace není jen subjektivní pocit, jsou opakované testy na realitním trhu. Výzkumy (včetně těch od veřejného ochránce práv) opakovaně potvrzují stejný vzorec, pokud na inzerát zavolá „pan Novák“, je pozván na prohlídku. Pokud na stejný inzerát ve stejnou minutu odpoví „pan Horváth“ nebo „pan Gadžor“, byt je najednou obsazený nebo se majitel už neozve.
Tady končí debata o tom, zda se dotyčný snaží, nebo ne. Jde o diskriminaci na základě jména, která tisíce lidí vhání do náruče obchodníků s chudobou a do ubytoven. To není volba životního stylu, to je zeď, do které narazíte dřív, než otevřete pusu.
Segregace, která nekřičí
Dalším pilířem problému je školství. Česko bylo opakovaně kritizováno za to, že romské děti končí v „praktických“ školách mnohem častěji než ostatní, a to i bez mentálního handicapu. Existují spádové školy, kam majoritní rodiče své děti raději nedají, čímž vznikají čistě romské třídy.
Dítě, které vyroste v izolovaném prostředí s nižšími nároky, má v patnácti letech prakticky zavřené dveře k prestižnějším oborům. Tím se kruh uzavírá. Je to systémová past, dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo, ale systém mu hned na startu nasadí závaží, které většina neuzvedne.
Předsudek jako neviditelná bariéra
Na trhu práce je situace podobná jako u bydlení. Mnoho Romů pracuje v agenturním zaměstnání nebo v šedé ekonomice ne proto, že by nechtěli smlouvu na neurčito, ale proto, že ji nedostanou. Předsudek, že „Romové nepracují“, je v Česku tak silně zakořeněn, že i vzdělaný a pracovitý jedinec musí vynaložit trojnásobné úsilí, aby přesvědčil okolí o svých kvalitách.
Pokud personalista automaticky vyřazuje životopisy se specifickými jmény nebo bydlištěm ve vyloučené lokalitě, nejde o zásluhovost, ale o diskriminaci. Tím stát přichází o pracovní sílu a zbytečně zvyšuje náklady na sociální systém.
Kde končí diskriminace a začíná osobní zodpovědnost?
Aby byl obrázek úplný, je třeba přiznat i druhou stranu mince. Část veřejnosti vnímá jakoukoli pomoc Romům jako nadržování. Tento pocit nespravedlnosti pramení z nepochopení rozdílu mezi rovným přístupem.
Diskriminace existuje, ale není jediným viníkem. Existují i vnitřní bariéry v komunitě, rezignace a generační přenos chudoby. Problémem je, že v českém prostředí se tyto dvě věci, systémová diskriminace a individuální selhání často pletou dohromady. Pokud někdo selže, je to vnímáno jako vlastnost celé skupiny. Pokud selže „bílý“, je to prostě jen jedinec, který udělal chybu.
Nejsme v tom sami
Diskriminace v Česku není jen abstraktní pojem. Je to velmi hmatatelná bariéra, která tisíce lidí drží v pasti ubytoven a nekvalitního vzdělání. Pokud budeme dál ignorovat neviditelné zdi, které v naší společnosti stojí, budeme jen prohlubovat vzájemné příkopy a napětí.
Řešením není „nadržování“, ale důsledné trvání na tom, aby barva pleti nebo původ nebyly faktorem při pronájmu bytu, hledání práce nebo v přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Každý talent, který kvůli předsudkům skončí v šedé ekonomice nebo na sociálních dávkách, je prohranou příležitostí pro celou zemi. Dokud budeme tolerovat tyto systémové pasti, budeme za ně všichni platit miliardy korun ročně v nákladech na sociální smír. Skutečná změna začne v momentě, kdy přestaneme hledat viníky a začneme bourat zbytečné bariéry, které nás jako celek zbytečně oslabují.
