Článek
Sedím v kabinetu a dívám se na hromadu papírů, která se každým dnem zvětšuje, zatímco moje chuť učit se každým dnem zmenšuje. Je to smutný pohled na profesi, kterou jsem kdysi milovala a pro kterou jsem byla ochotná obětovat večery i víkendy. Dnes už, ale nejsem učitelkou v pravém slova smyslu. Jsem administrativním pracovníkem, hromosvodem pro frustrace cizích lidí a terčem pro rodiče, kteří nabyli pocitu, že s odevzdáním dítěte do školy získali i doživotní licenci na to, aby mi diktovali, jak mám dýchat, mluvit a známkovat.
Je fascinující, jak se z pedagogiky stal obor, kterému rozumí úplně každý, kdo kdy prošel školními dveřmi. Mám pocit, že žijeme v době, kdy odbornost neznamená vůbec nic a hlasitost křiku na sociálních sítích nebo v e-mailové schránce ředitele znamená všechno. Chtěla bych se vás, vážení rodiče, zeptat na jednu prostou věc. Napadlo by vás někdy přijít za svým automechanikem a říkat mu, jak má opravovat vaše auto? Šli byste za chirurgem před operací a radili mu, jak má vést řez, protože jste si o tom něco přečetli na internetovém fóru? Pravděpodobně ne. Respektujete jejich řemeslo, jejich vzdělání a jejich zkušenosti. Proč se tedy ke dveřím třídy blížíte s pocitem, že jste snědli všechnu moudrost světa a že vaším posláním je mentorovat mě v tom, jak mám vykonávat svou práci?
My učitelé vám do vašich profesí nemluvíme. Nekontrolujeme, jak vyplňujete tabulky, jak prodáváte zboží nebo jak řídíte firmu. Respektujeme hranici mezi školou a vaší soukromou sférou.
Vy do našich tříd vstupujete s arogancí, která je pro mě naprosto nepochopitelná. Vychováváte doma generaci takzvaných sněhových vloček, dětí, které jsou tak křehké, že sebemenší závan reality vnímají jako trauma. Pokud váš potomek dostane pětku, není to proto, že by se nenaučil, ale proto, že já jsem nespravedlivá, test byl příliš těžký nebo jsem zvolila špatnou metodiku. Pokud vaše dítě napomenu za nevhodné chování, není to výchovný moment, ale útok na jeho integritu, na který okamžitě reagujete výhrůžkou školní inspekcí.
Tato neustálá hrozba kontrolami a stížnostmi vytvořila ve školství atmosféru strachu. Místo abychom učili, tak se kryjeme. Každý krok, každé slovo a každou známku musíme mít podloženou dokumenty, abychom v případě útoku měli co ukázat inspekci. Trávím hodiny vyplňováním nesmyslných formulářů, záznamů o konzultacích a individuálních plánů, zatímco mi uniká čas, který jsem mohla věnovat tvorbě zajímavých projektů nebo přípravě hodin, které by děti skutečně nadchly.
Stali jsme se úředníky vlastního vyhoření. Systém nás nutí dokumentovat každý detail, abychom uspokojili byrokratický aparát a ochránili se před agresivními rodiči. Kde v tom všem zbývá prostor pro skutečné vzdělávání? Kde je prostor pro budování odolnosti dětí?
Tím, že svým dětem zametáte každou cestičku a vyvoláváte konflikty kvůli každé malichernosti, jim prokazujete medvědí službu. Život se s nimi v budoucnu mazlit nebude a nebudou mít za zády nikoho, kdo by podal stížnost na jejich šéfa, až jim vytkne chybu v práci. Moje únava už není jen fyzická. Jsem unavená z toho, jak nám přibývá papírů a ubývá úcty.
Jsem unavená z toho, že se na nás nahlíží jako na servisní pracovníky, kteří mají za úkol doručit jedničku bez ohledu na výkon žáka. Často se přistihnu při myšlence, že by mi bylo lépe někde úplně jinde. Třeba v pekárně. Představa, že celou noc šoulám rohlíky, cítím vůni těsta a jediné, na čem záleží, je kvalita mého řemesla bez neustálého dozoru samozvaných expertů na výchovu, je v tuto chvíli nesmírně osvobozující. V pekárně by se mi totiž nestalo, že by za mnou ráno přišel rohlík a stěžoval si, že jsem ho v peci nepekla dostatečně empaticky.
