Článek
Když se s odstupem času ohlížíme za působením kabinetu Petra Fialy, jedna emoce vyčnívá nad všemi ostatními. Není to nutně nenávist nebo čistě ideologický odpor, který bývá u politických soupeřů běžný a očekávatelný. Je to hluboká, místy až paralyzující frustrace z pocitu, že zemi v kritických časech neřídili zkušení státníci a krizoví manažeři, ale skupina teoretiků a akademiků, kteří se řemeslo moci učili za pochodu na úkor nás všech. To, co vládní spin-doktoři eufemisticky nazývali „vysíláním signálů“, se ve skutečnosti stalo synonymem pro naprostý exekutivní amatérismus.
Past falešných očekávání a etika slibu
Základní problém této vlády netkvěl v tom, že by její členové byli apriori zlí lidé, kteří chtějí zemi uškodit. Tragédie spočívala v propasti mezi jejich slovy a schopností doručit slíbené výsledky. Pokud se politika stane pouze marketingovým cvičením, kde forma vítězí nad obsahem, dříve či později narazí na tvrdou realitu. Pamatujete na předvolební hesla? „Zastavíme zadlužování“, „Nezvedneme daně“, „Budeme komunikovat jinak“.
Realita byla studenou sprchou. Daně se nejen zvedaly, ale zvedaly se v rámci chaotického „balíčku“, jehož finální podoba se měnila ještě několik hodin před schválením v Poslanecké sněmovně. To není vládnutí, to je improvizace na úrovni ochotnického divadla. Amatérismus v politice se projevuje nejvíce tam, kde končí ideologie a začíná čisté řemeslo správy státu. A právě v tomto řemesle kabinet fatálně selhal. Vyžaduje totiž schopnost předvídat sekundární dopady zákonů, koordinovat znepřátelené resorty a mít odvahu postavit se před občany s jasným, byť bolestivým plánem. Místo toho jsme sledovali nekonečné tiskové konference, kde se pět lídrů křečovitě usmívalo, aby zakryli fakt, že se v zákulisí nedokázali dohodnout ani na základních parametrech pomoci.
Energetická krize
Právě energetická krize byla momentem, kdy se vládní amatérismus projevil v plné, až děsivé nahotě. Zatímco sousední země jako Německo nebo Rakousko jednaly s razancí, zastropovávaly ceny u výrobců nebo zaváděly srozumitelné kompenzační mechanismy, česká vláda měsíce přešlapovala na místě. Lidem se skrze média vzkazovalo, ať si pořídí další svetr, zatímco průmyslové podniky, páteř naší ekonomiky, nevěděly, zda budou schopny v příštím kvartálu zaplatit faktury.
Pocit, že „nikdo nedrží volant“, byl v té době hmatatelný v každé továrně i domácnosti. Když pak konečně přišlo řešení v podobě cenových stropů, bylo nastaveno tak nešťastně a pozdě, že státní kasu stálo desítky miliard, které bez užitku odtekly k energetickým gigantům, zatímco český spotřebitel stejně platil jedny z nejvyšších cen v Evropě v poměru k paritě kupní síly. To nebyla smůla, ani „vnější vlivy“. Byla to manažerská chyba epických rozměrů, za kterou nikdo nevyvodil osobní odpovědnost.
Legislativní chaos a bič na aktivní
Vrcholem onoho amatérismu byl tzv. konsolidační balíček. Myšlenka ozdravení veřejných financí byla správná, nutná a v podstatě nevyhnutelná. Ale způsob provedení? Sto změn během několika měsíců. Ministr financí, který v přímém přenosu přiznával, že vlastně přesně neví, jaký dopad bude mít ta či ona úprava sazeb DPH na rodinné rozpočty.
Podnikatelé a živnostníci, kteří tvoří zdravé jádro této společnosti, potřebují především stabilitu a předvídatelnost právního prostředí. Místo toho dostali legislativní smršť, v níž se nevyznali ani zkušení daňoví poradci. Když vláda mění pravidla hry uprostřed rozehraného zápasu, ztrácí u občanů i trhů zbytek své autority. A právě ztráta autority byla největší „neviditelnou“ daní za pětikoaliční vládnutí. Stát přestal být vnímán jako garant pravidel a stal se zdrojem nejistoty.
Komunikační bublina a nálepkování
Někdo by mohl namítnout, že vláda měla objektivně nejtěžší pozici v novodobé historii, válka na Ukrajině, energetické vydírání z Ruska, inflační spirála. To vše je nepopiratelná pravda. Jenže krizový management vyžaduje krizové manažery, nikoliv politology, kteří se víc než o stav státní kasy a sociální smír starají o to, jak budou jejich příspěvky vypadat na sociálních sítích.
Amatérismus se propisoval i do roviny společenské psychologie. Nešťastné vyjadřování o „dezolátech“ a paušální nálepkování každého kritika jako „ruského švába“ nebo „populisty“ jen prohloubilo příkopy, které se budou zasypávat desetiletí. Skutečný státník ví, že v dobách krize musí mluvit i k těm, kteří ho nevolili a kteří s ním nesouhlasí. Musí jim nabídnout vizi nebo alespoň elementární respekt. Amatér se kritiky bojí, a tak ji raději démonizuje. Výsledkem byla radikalizace části veřejnosti, kterou vláda svou arogancí sama vehnala do náruče skutečných extremistů.
Digitalizace, která zůstala na půli cesty
Dalším pomníkem amatérismu byl pokus o digitální revoluci v podání některých resortů. Byli jsme svědky kolabujících systémů, ať už šlo o registraci vozidel, digitální stavební řízení nebo přijímací zkoušky na střední školy. Tyto systémy nejsou „jen software“. Jsou to tepny státu. Pokud selžou, stát přestává fungovat. A selhávaly proto, že jejich zadávání a řízení probíhalo s naivitou studenta prvního ročníku informatiky, nikoliv s precizností nutnou pro kritickou infrastrukturu.
Ponaučení z promarněné šance
Minulá vláda nám udělila důležitou, byť draze zaplacenou lekci: dobrý úmysl a „slušnost“ jako politický program prostě nestačí. K řízení státu nestačí nebýt jako ten před vámi. Negativní vymezení se vůči předchůdci je sice účinný volební nástroj, ale mizerný vládní manuál.
Pokud za politickým prohlášením nestojí hluboká kompetence, schopnost naslouchat odborníkům z praxe a odvaha přiznat chybu dřív, než napáchá miliardové škody, končí to přesně tak, jak jsme viděli, pachem promarněné šance a pocity hlubokého zklamání i u skalních příznivců. Lidé nakonec neodpouštějí ani tak vysoké daně, jako spíš pocit, že se z nich dělají hlupáci. Stát není seminární práce na politologii. Stát je živý organismus, který neodpouští diletantismus v rukavičkách.
