V dětské nemocnici chybí respekt k rodičům i k dětem

Dopis nemocnici

Je mi poměrně hodně let. Za svůj život jsem navštívila celkem hodně lékařů, lékařských pracovišť a soukromých ordinací. Od zubařů, přes gynekology, porodníky, plicní, revmatologii až po urologii nebo chirurgii. Potkala všelijaké lékaře. Příjemné a vstřícné, ale i odtažité a strohé.

Vyrůstala jsem v názoru, že lékař má pravdu, lékař umí a ví. Studoval, pak se profiloval a pak měl roky praxe. Není potřeba se před ním pokorně plazit, ale nějaký ten respekt by měl mít. Je vhodné chovat se k němu slušně a poslouchat jeho doporučení.

Vím,  že jsem pohotovost vyhledala pokaždé jen když nebylo zbytí. I z respektu k lékařům jsem vždy, když na to byl prostor, zvažovala, zda je možné návštěvu lékaře odložit, či ne.

Jsem si plně vědoma toho, jak jsou lékaři přetížení  množstvím byrokracie, kterou musí odbavit a celkově velmi špatně nastaveného systému. Rozhodně to nemají lehké a únavu jim nevyčítám. Obzvlášť v nemocnicích. Také je mi jasné, že ne všichni rodiče jsou v krizových situacích nejpřívětivější  a že ne všichni rodiče umí vyhodnotit, co je krizové a co ne. Proto jsem také dlouho mlčela a  lékaře z pohotovosti dětské nemocnice omlouvala.

Trpělivost ale přetekla.

Představte si to, čeho se nejvíc bojíte. Svou největší černou můru. Pokud jste matka, váš největší strach je o vaše děti. Jak tedy vypadá vaše černá můra? Strach, že vaše děti zažijí bolest, že jim nebudete schopni pomoci, Že je potká něco, s čím si neporadíte.

Strach o blízké může mít spoustu podob. Může být ochromující, iracionální, bojující, vnitřní, nepřiznaný, veliký, útočící, přikyvující, zmatený, bezradný. Ale ať je jakýkoliv, když tu jednou je, pracuje s vámi a prostupuje veškeré vaše myšlení. Ovlivňuje vás a vaše činy.

I já jsem tenhle strach několikrát prožila. Když měl syn 5 dní nesrazitelné čtyřicítky teploty, Když nemohl dýchat a dusil se.Když jsem ho našla s rozbitou hlavou a od krve.

Zažila jsem a znám. A také znám ten pocit, když vám někdo v tom strachu pomůže. Jakou vděčnost jsem cítila k profesionálním a milým posádkám obou sanitek, kterými jsme jeli, jakou k sestřičce, která se na mě usmála, jakou k pediatričce, která se mnou komunikovala ze soukromého telefonu o víkendu a psala mi recepty.

Zároveň ale také vím, co cítím, když mám jít na pohotovost do dětské nemocnice. Co cítí nespočet maminek po Brně ve stejné situaci. Strach, nechuť, obavy.

Drtivá většina návštěv pohotovosti v dětské nemocnici byla katastrofální. Lékařům bylo jedno, že jsem strachující se máma, že nemůžu za to, že jim někdo před chvílí nadával, že jste přišla a chovala se slušně a nechtěla vyvolávat problémy. Empatie žádná. Adekvátní komunikace s rodiči žádná.

Kromě jedné mladé lékařky se všichni chovali, jako bych jim přišla „rozkopat bábovičky“.

Jejich chování postrádalo jakýkoliv respekt k pacientovi, pochopení nebo úctu k druhému člověku.

Věci, které lze říci klidným hlasem, byly řečeny káravě nebo přezíravě. A některé věci neměly být řečeny vůbec. Cítila jsem se pokaždé, jako bych byla žákem ve škole plné zapšklých učitelek, které na mě mají už dávno udělaný názor, a teď mě musí jen přetrpět.

Můžu mít předem jaká chci pochopení pro jejich situaci, ale to se během návštěvy mění. Když jsem třeba zle pokárána doktorkou, že popocházím se svým křičícím dítětem v náručí, abych ho utišila, protože jí to vadí při psaní zprávy. Nebo když mu odmítne vyšetřit uši, protože se dítě (2,5 roku) brání. Nebo když vás pošle zpět na chodbu se slovy, abyste se vrátili, až se dítě (1,5 roku) uklidní. To už se mi pochopení těžko hledá. Mám vždy pocit, jako by ti lékaři děti předtím nikdy neviděli.

Zcela specifická je pak návštěva pohotovosti, pokud jde o autisty.

Nejsme naivní a nemyslíme si, že si před tím naším sednou všichni na zadek. Že před námi otevřou zlatou místnost, kde nic nebolí, kde všichni všeho nechají a začnou se mu věnovat.

Naopak se vždy snažíme situaci řešit tak, aby byla pro všechny co nejkomfortnější.

Návštěva pohotovosti je stresující pro každé dítě, rozdíl je v tom, že děti na spektru (autistickém) to málokdy umí zpracovat a situaci zvládnout. Je to strach z neznámého, z předchozí bolestivé zkušenosti, z atmosféry, která je vrcholně nepříjemná.

Voláme proto dopředu, že máme tento problém, ať nám doporučí, jak postupovat.

Odpověď paní na telefonu byla, že je to úplně jedno.

Jezdíme s manželem oba, aby mohl být jeden se synem a druhý mohl komunikovat v klidu s lékařem. Než jdeme na vyšetření, vstoupí nejprve jeden z nás, předá dokumentaci a obeznámí lékaře se situací.

Sestra nás to nenechá ani vysvětlit a hlasitě nás pokárá, proč jdeme bez něj, a sarkasticky poznamená, že takto ho pan doktor těžko může vyšetřit, když je na chodbě.

Ani mladý otrávený lékař si nenechá nic moc vysvětlit. Rovnou se ptá:

Dítě se s pláčem dobývá ven. Manžel se snaží syna udržet uvnitř.

Dítě zoufale běhá po místnosti a hledá únik.

Mám pocit, jako by otočil oči v sloup, ale nakonec koná.

Malého autistu nejprve drží v ordinaci, zatímco  papíruje. Pak nás pošle opět na chodbu. Pak do ordinace přes chodbu, kde ho stejná sestra píchne do prstu (CRP). Pak opět na chodbu,  a pak znovu do ordinace, kde ho vyšetří, bez jakéhokoliv respektu k diagnóze PAS. Musíme ho držet na lehátku silou, aby byl lékař spokojen a vyšetřoval. Pak znovu na chodbu a poté, co ho držíme násilím další čtvrt hodinu na chodbě, se od nabroušené sestry dozvíme, že už tam být dávno nemusí. Syn je v amoku a nám bude dlouho trvat, než se uklidní.

Všechno pokorně podstupujeme. Máme v sobě totiž ten respekt k lékaři. Také  se neradi dovoláváme věcí hádkou, neradi útočíme.

Syn si z návštěvy pohotovost bude pamatovat jen křik, strach, zmatek a stres z neznámého prostředí. To, že ho někdo „zaklekával“ proti jeho vůli. Až bude o kus starší a my už nebudeme mít dost síly, abychom ho u lékaře udrželi, už ho tam nikdy nedostaneme. Nikdo se nechce vrátit tam, kde ho znásilňovali.

Nevolám po lepší diagnostice a odbornosti. Věřím, že v tomto ohledu jsou tamní lékaři více než schopní. Volám po lidskosti, respektu a pochopení. Abych nebyla hned ve dveřích hodnocena jako chodící problém. Mám pocit, jako by tamní lékaři přes papírování a rutinu neviděli samotné pacienty. Jako by si vybudovali štít proti nim. Štít, který starší lékaři a sestry předávají těm mladším jako žezlo. „Dokud si budeš držet odstup a předpokládat, že tě jde každý pacient jen otravovat, pak to budeš dělat dobře.“

Přála bych si, abych k lékaři mohla jít s důvěrou a klidem. Abych věděla, že když jim svěřím dítě, že pro ně není problematická věc, ale živá bytost, která cítí a prožívá. Stejně jako oni, nebo jejich děti.

Milí lékaři, je nás hodně, kteří k vám chováme respekt a úctu. Chovejte tedy respekt  i vy k nám. Takový, jaký si zasloužíme. Ne takový, jaký nám sami předem přisoudíte Pokud nám vyjdete vstříc v tíživé situaci, budeme vám velmi vděční. Nejsme přeci jen všichni pitomci, co jdou jen otravovat.