Článek
Je neděle. Manžel zmizel kamsi do sklepa poprat se s tyčí na kolo, dvěma bicykly, klíčem, šroubovákem a návodem a já se jako správná domácí slípka vrhám do přípravy nedělního oběda. Druhorozený je u babičky, a tak pod heslem „jedno dítě = žádné dítě“, s pocitem uvolněné neděle vlaju s kávou v ruce bytem.
Dala bych si rizoto. To ale Max nejí. Takžeeee… co třeba šišky s mákem (pro Moraváky - šulánky s mákem). To zmáknu obojí najednou. A to jako teda nemyslím mraženou verzi z Lidlu. Pěkně celé homemade.Nejsem žádný amatér a navíc se mi do Lidlu nechce.
Rozehrávám symfonii vaření. Předkrájím si cibuli (červenou, to je skoro jako šalotka), předstrouhám si sýr (grana padano, to je skoro pravý parmazán) a dám vařit brambory (ty jsou normální). Doposud je klid. Max si našel plastelínu a váleček na nudle a je spokojený vedle u jídelního stolu.
O 15 min později jsou brambory uvařené, vývar nachystaný (z kostky, to je skoro jako vyvařený) a začíná taková ta ladná akrobacie, kterou ženy znají. Tančení v kuchyni mezi mícháním, přiléváním, v pauzách strouháním nebo krájením. To vše tak, abychom měly pocit, že máme vše pod kontrolou a dokonale nám to vychází i když děláme víc věcí naráz.
Tančím, tančím a najednou koukám, že max jde za mnou. Plastelína ze sebe vydala maximum, a tak jde na další hru. Vaření ho strašně baví. Veškeré činnosti v kuchyni ho fascinují a rád je zkouší. Vždycky z legrace říkám, že jednou bude určitě kuchař.
Ne vždy je to ale roztomilé motání se v kuchyni a vykrajování perníčků za laškovného olizování cukru, jak nám to ukazují lifestylové časopisy. Onehdá v plastové míse smíchal pohanku a čočku a dal ji do trouby a nechal tam. Druhý den jsem šla zapékat těstoviny, mísy si nevšimla toho, až do chvíle, kdy šel z trouby černý čoud.
No, mám aspoň díky tomu úplně novou troubu…
Každopádně mu pomáhání v kuchyni neodpírám. Jednak podle zásad montessori je to prý vysoce vhodné a za druhé si pamatuji, jak jsem se jako malá moc chtěla od babičky naučit péct, zeptala se zda můžu pomáhat a ona mě nechala blahosklonně mýt nádobí (myčky ještě nebyly, jen dětská práce). To bylo kruté.
Takže díky mému sentimentu je Max vpuštěn i se židlí, aby na vše dosáhl, do kuchyně.
A je to radost!!!
Nejprve si vezme velký kuchyňský nůž, že nakrájí již nakrájenou cibuli, skončí to půlkou kostiček na zemi a mým výkřikem a výměnnou nože za příborový. Max je zklamán. Ale ne dlouho. Zjistí, že tím příborovým lze smíchat sýr a cibuli tak dobře, že maminka ani nekřičí, jen zavře oči a jakoby zavyje a prohodí cosi o popelce.
Nevadí, zapojím ho do práce organizovaně a půjde to.
„Podívej, uděláme těsto na šišky. Já to tam nasypu a ty zamícháš“.
Jde nám to skvěle!
Vajíčko rozklepne. A dokonce jen jedno! Tentokrát neukradne tajně tři další a nezkusí je rozklepnout o podlahu.
Jedeme do finále! Voda na šišky se vaří, zároveň míchám rizoto a přesvědčuju Maxe, aby nejedl mák rovnou ze sáčku.
(Teď mě napadá, že jestli to jednou přeloží do jiných jazyků, mohla bych být popotahována za podávání drog nezletilému - prosím Vás, my to tak v Čechách děláme už roky, i ve školních jídelnách, a nic se neděje.)
Všechno šlape. Max opouští mák a velmi urputně se snaží pustit prázdnou myčku. Zásadně na eko program, i když se mu snažím vysvětlit, že eko to moc není, když je tam jen jedna vidlička a hrnek od kafe. Je mu to fuk a vypadá, že je ochotný se i poprat, jen aby mohl tu myčku pustit. Protože se mi pálí rýže a šulánky už dávno vyplavaly, mávnu rukou a nechám ho konat. Koneckonců i já jsem nakonec při vaření tehdy skončila u nádobí.
Oběd hotov, po zemi a v šiškách je cibule, misku s cukrem a mákem si Max někam odnesl i se lžičkou. Všude je nádobí, ale myčka myje jednu vidličku a hrnek. Stolování probíhá mezi modelínou, ale všichni jsou vlastně spoko.
Já jsem se zachovala podle pravidel montessori výchovy a manžel má oběd. Tak teď ještě vysvětlit Maxovi, že následuje ergoterapie (terapie prací), v rámci které se bude uklízet kuchyň.
