Článek
Druhá světová válka: Iluze, že se nás to netýká
Po první světové válce byla Evropa vyčerpaná a traumatizovaná. Mnoho politiků i obyčejných lidí věřilo, že za každou cenu je třeba zabránit dalšímu konfliktu. Když se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a začal otevřeně porušovat Versailleskou smlouvu, reakce západních mocností byla opatrná – někdy až ochromující.
Roku 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, která umožnila Německu zabrat československé pohraničí. Argument byl jasný: je to spor o území, které „není naše“. Britský premiér Neville Chamberlain věřil, že ústupky zachovají mír.
Jenže agresor si ústupky vyložil jako slabost. Následovala okupace zbytku Československa a 1. září 1939 útok na Polsko. Válka, která měla být „cizí“, pohltila celý kontinent. Postupně se zapojily i Spojené státy po útoku na Pearl Harbor. Z lokální agrese se stal globální konflikt.
Historická zkušenost ukazuje, že ignorování agresivní expanze nevede k jejímu zastavení. Naopak – často ji urychluje.
Současná válka na Ukrajině: Opakování argumentu
Když Ruská federace v roce 2022 zahájila plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, objevily se i v České republice hlasy, že „to není naše válka“. Že jde o spor mezi Ruskem a Ukrajinou, a že bychom měli zůstat stranou.
Jenže Česká republika je členem NATO i Evropské unie. Bezpečnostní architektura Evropy je dnes propojená více než kdy dříve. Destabilizace jednoho státu ve východní Evropě má přímé dopady na energetiku, ekonomiku, migraci i bezpečnostní situaci celé EU.
Rusko vede velkou vlasteneckou válku se Západem, tedy i s námi
Stejně jako ve 30. letech nejde jen o území. Jde o principy – suverenitu, nedotknutelnost hranic a právo státu rozhodovat o své budoucnosti. Pokud by agrese zůstala bez reakce, vytváří precedent.
Je válka „naše“ jen tehdy, když padnou první bomby u nás?
Ve 30. letech si mnoho lidí myslelo, že pokud konflikt probíhá „daleko“, jejich země zůstane mimo. Československo však bylo obětováno ve jménu míru, který nevydržel ani rok. Francie a Británie nakonec stejně vstoupily do války – jen za mnohem horších podmínek.
Dnes nejde o přímé zapojení českých vojáků do bojů na Ukrajině. Jde o podporu napadené země, sankce proti agresorovi a obranné posilování v rámci NATO. I to je forma reakce na konflikt, který sice neprobíhá na našem území, ale dotýká se bezpečnostního rámce, ve kterém žijeme.
Historická paralela – a její limity
Každá historická analogie má své limity. Současné Rusko není nacistické Německo a dnešní geopolitická situace je odlišná. Přesto existuje podobnost v samotném argumentu: „Ustupme, hlavně aby byl klid.“
Historie druhé světové války ukazuje, že krátkodobý klid může znamenat dlouhodobé ohrožení. Otázka tedy nestojí jen tak, zda je to „naše válka“. Spíše zní: Jaké budou důsledky, pokud budeme předstírat, že se nás netýká?
Měli bychom dát Rusku jasně najevo že neusilujeme o porážku Ruska, ale o to, aby se vrátilo do svých hranic
Druhá světová válka učí, že bezpečnost není samozřejmost a že agrese, která není zastavena, má tendenci růst. Současná válka na Ukrajině klade podobné dilema: zda brát konflikt jako vzdálený problém, nebo jako událost, která ovlivňuje i naši budoucnost.
„Není to naše válka“ může znít uklidňujícím dojmem. Dějiny však naznačují, že hranice mezi „jejich“ a „naší“ válkou bývá mnohem tenčí, než se zdá.
Zdroje
