Článek
Stojíme na prahu největší proměny evropského kontinentu od konce druhé světové války. Tentokrát ale nepřichází přeměna z rozhodnutí politiků ani z vůle národů. Přichází z fyziky atmosféry, z chemie oceánů a z rozhodnutí, která jsme kolektivně přijímali posledních dvě stě let. Rok 2045 není vzdálená budoucnost. To jsou dnešní třicátníci v důchodu, dnešní děti v produktivním věku. A klimatické modely, které se v posledních letech ukazují jako spíše příliš optimistické než příliš pesimistické, kreslí obraz Evropy, která se bude od té dnešní lišit víc, než si většina z nás připouští.
Kontinent dvou rychlostí
Nejpřekvapivější závěr moderní klimatologie je prostý: Evropa se neotepluje jako celek, ale jako dvě odlišné entity. Jih a sever. Dvě Evropy s radikálně odlišnými osudy.
Na jihu kontinentu, ve Španělsku, v jižní Francii, Itálii, Řecku a na Balkáně se střetává několik krizí najednou. Letní teploty v roce 2045 mohou být o tři až čtyři stupně Celsia vyšší než ve dvacátém století. Letní maxima v Andalusii nebo na řeckých ostrovech mohou přesáhnout 48 stupňů. V noci teplota neklesne pod 30 stupňů. Sucha trvající nikoli týdny, ale měsíce, v kombinaci s vlnami veder, jejichž výskyt vědci predikují jako šestinásobně vyšší oproti dnešku. Olivové háje, které tam stojí staletí, budou mizet. Réva, která dávala charakter celým krajinám, se bude přesouvat do vyšších poloh nebo na sever. Letní turistická sezona, po staletí páteř středomořských ekonomik, se přesune na jaro a podzim, protože léto se stane prostě příliš horkým na to, aby v něm chtěl někdo trávit dovolenou.
Na severu je příběh zdánlivě opačný. Skandinávie, Finsko, pobaltské státy, tyto regiony mohou z oteplování paradoxně těžit. Kratší a mírnější zimy snižují náklady na vytápění. Delší vegetační sezona otevírá nové zemědělské možnosti. Arktické námořní cesty, dříve neprostupné po většinu roku, se stávají reálnou logistickou tepnou. Tání permafrostu destabilizuje infrastrukturu budovanou po desetiletí, lesní požáry, které byly ještě v roce 2000 ve Švédsku raritou, budou každoroční realitou.
A pak je tu střed, střední Evropa, kde leží Česká republika. Region, který nestojí ani na straně vítězů, ani na straně největších poražených. Léta jsou stále horší, sucha stále delší, přívalové povodně přicházejí stále nepředvídatelněji. Zároveň v globálním srovnání patří střední Evropa k těm relativně méně zasaženým oblastem. A tato relativní výhoda bude mít svůj politický a demografický dopad.
Velká migrace začíná
Na jih od Středozemního moře se odehrává příběh, který bude formovat evropskou politiku v příštích dvou dekádách víc než cokoliv jiného. Severní Afrika a Blízký východ, oblast přímo u hranic Evropské unie bude čelit kombinaci, která nemá v moderní historii obdoby. Voda bude ubývat, teploty porostou, zemědělská půda se změní v poušť.
Vědecké odhady počtu klimatických migrantů se dramaticky liší - od 25 milionů do více než miliardy do roku 2050. Nejcitovanější střední číslo Světové banky hovoří o 125 až 216 milionech lidí, kteří budou klimatem nuceni se přesunout. Jen část z nich překročí hranice a zamíří do Evropy. I tak jde o čísla, která přepíší demografickou mapu kontinentu.
Ale migrace nebude jen z jihu na sever přes Středozemní moře. Bude probíhat i uvnitř Evropy samotné. Venkovské oblasti Španělska, jižní Itálie a Řecka, které dnes zápasí s vylidňováním z ekonomických důvodů, se budou dál vylidňovat. jenže klimatický tlak tento proces výrazně urychlí. Mladí lidé z přehřátého středomořského venkova budou hledat práci a živobytí v chladnějším, vlhčím středu a severu kontinentu. Česká republika, Polsko, Maďarsko, Skandinávie mohou paradoxně těžit z přílivu pracovní síly, po které jejich stárnoucí společnosti zoufale touží.
Z politického hlediska to bude náročné. Příliv migrantů z Afriky a Blízkého východu bude živit nacionalistické a protiimigrační nálady, které jsou v Evropě přítomné a pod povrchem napjaté již dnes. Vnitroevropská migrace z jihu na sever zase bude vyvolávat napětí uvnitř Unie. Klimatická změna není jen fyzický jev. Je to katalyzátor politické nestability.
Počasí, které jsme neznali
Slovem „extrémní“ se dnes popisuje to, co bylo dříve nevídané. Do roku 2045 se část dnešních extrémů stane novou normalitou a nové extrémy překonají vše, pro co máme historické srovnání.
Vlna veder se bude lišit nejen teplotou, ale i délkou. Dnešní vlna veder trvá typicky několik dní. Klimatické projekce hovoří o epizodách, které budou trvat týdny. Tělo se s nimi biologicky nedokáže vyrovnat. Ohrožení budou senioři, děti, nemocní, ale také zdraví lidé pracující venku. Ekonomické dopady postihnou zdravotnictví. Dojde k poklesu produktivity práce, budou časté poruchy elektrických sítí přetížených klimatizacemi, vysychající řeky nebudou schopné napájet průmysl ani chladit elektrárny.
Pobřeží Evropy se bude viditelně měnit. Hladiny moří budou stoupat, a to ve všech evropských mořích s výjimkou Baltského. Extrémní pobřežní záplavy, které dnes nastávají jednou za sto let, budou do roku 2045 nastávat každé desetiletí, každých pět let, možná každý rok. Benátky, Amsterodam, Hamburg a Kodaň budou investovat miliardy do protipovodňové ochrany.
Tipping points: hranice, za nimiž se pravidla mění
Takzvané tipping points jsou překlopné body, za nimiž se systém chová jinak, než dosud. Nepředvídatelně, nelineárně, potenciálně nevratně.
Atlantická termohalinní cirkulace je oceánský dopravník tepla, díky němuž je Evropa o 5 až 10 stupňů teplejší, než by jinak byla, jeví známky zpomalování. Pokud by se dramaticky oslabila nebo zhroutila, části severozápadní Evropy by paradoxně ochladily i v době globálního oteplování. Klima Britských ostrovů, Skandinávie a Islandu by bylo nepředvídatelným faktorem, který by změnil veškeré projekce.
Další hrozbou je tání permafrostu v Sibiři a Arktidě, který způsobuje uvolňování methanu, což je skleníkový plyn mnohonásobně silnější než oxid uhličitý a a vytváří zpětnou vazbu, která může oteplování prudce zrychlit nezávisle na tom, co bude lidstvo dělat s emisemi. Odumírání tropického pralesa změní srážkové vzorce na celé polokouli. Ztráta arktického ledu změní albedo Země - světlý led odráží sluneční záření, tmavý oceán ho pohlcuje.
Co s tím?
Adaptivní opatření jako protipovodňové zábrany, tepelné varovné systémy, odolnější odrůdy plodin, obnova krajiny dokážou zadržovat vodu. Energetická transformace zase mění strukturu emisí.
Ale adaptace má limity. Nelze se adaptovat na teploty, při nichž lidské tělo přestává fungovat. Nelze se adaptovat na zánik zemědělství v celých regionech. Nelze se adaptovat na záplavy, které přicházejí jednou za pět let místo jednou za sto. Za určitou hranicí není adaptace možná. Zbývá jen přesun, ztráta nebo radikální přestavba způsobu života.
Rok 2045 není konec světa. Je to svět, který bude vypadat jinak. Geograficky, demograficky, politicky. Bude v něm víc přesídlenců, víc politického napětí a víc záplav i veder. Ale bude v něm také víc obnovitelné energie, víc mezinárodní spolupráce vynucené nutností a možná, pokud budeme mít štěstí, víc porozumění tomu, že fyzika nezná hranice a atmosféra nečte politické mapy.
Zdroje
