Článek
Ještě před několika lety jsme se báli, že umělá inteligence jednou převezme kontrolu nad světem. Představovali jsme si roboty, kteří budou chodit po ulicích, rozhodovat za nás a připravovat lidi o práci. Dnes se ale odehrává něco mnohem nenápadnějšího. Umělá inteligence nám svět nepřebírá násilím. My jí ho dobrovolně odevzdáváme.
AI už skládá hudbu, píše básně, scénáře i knihy. Vytváří fotografie lidí, kteří nikdy neexistovali, dokáže napodobit lidský hlas a vytvořit filmové postavy, které nemají skutečné tělo. A stále častěji dokáže vytvořit obsah, u kterého vůbec nepoznáme, zda ho vytvořil člověk, nebo stroj. Technologicky je to fascinující. Současně bychom si ale měli položit otázku, co se stane s člověkem ve světě, kde už člověk nemusí nic vytvářet.
Představme si hudbu. Po tisíce let vznikala proto, že člověk něco prožil a potřeboval to vyjádřit. Skladatel něco cítil, hudebník něco zažil a zpěvák vložil do písně kus vlastního života. Dnes stačí napsat několik vět do počítače. Chceme melancholickou skladbu o rozchodu? Máme ji. Rockovou píseň ve stylu osmdesátých let? Za chvíli je hotová. Filmovou hudbu, která má vyvolat pocit nostalgie? Žádný problém.
Pouliční hudebník
Jenže za takovou skladbou nemusí být žádný člověk, který skutečně něco prožil. Nemusí existovat láska, kvůli které píseň vznikla. Nemusí existovat bolest, vzpomínka ani životní příběh. Vznikne pouze dokonalá imitace lidského prožitku. A právě tady začíná být otázka umělé inteligence mnohem hlubší než otázka technologického pokroku. Napodobit lidský projev totiž není totéž jako něco lidského prožít.
Totéž se děje s literaturou. Umělá inteligence dokáže během několika minut vytvořit povídku, scénář nebo text připomínající román. Člověk nemusí měsíce sedět nad prázdnou stránkou, hledat správná slova, přepisovat kapitoly a pochybovat, jestli jeho příběh vůbec stojí za přečtení. Stačí zadat požadavek a během okamžiku dostane hotový text.
Jenže literatura nikdy nebyla pouze o výsledném textu. Byla také o člověku, který ho napsal. Když čteme knihu, často nechceme pouze vědět, co se v ní stalo. Zajímá nás také, proč vznikla. Co autor prožil. Čeho se bál. Co miloval. Jak se díval na svět. Možná právě proto máme potřebu znát životopisy spisovatelů, malířů, hudebníků nebo režisérů. Umění totiž není jen produkt. Je to stopa člověka.
Psaní na stroji
Ještě zásadnější problém přichází ve chvíli, kdy umělá inteligence nepřebírá pouze tvorbu, ale také práci. Automatizace samozřejmě není nic nového. Stroje nahrazovaly lidskou práci už během průmyslové revoluce. Rozdíl je v tom, že současná automatizace začíná zasahovat do činností, které jsme dlouho považovali za výsostně lidské – do psaní, překládání, grafiky, programování, analýzy dat nebo tvorby reklam.
Můžeme samozřejmě říct, že stejně jako v minulosti vzniknou nové profese. To je pravděpodobné. Jenže člověk nepotřebuje práci pouze kvůli výplatě. Práce mu dává pocit užitečnosti, identitu, společenské postavení a pocit, že něco umí a že jeho schopnosti mají hodnotu. Pokud budeme postupně odstraňovat potřebu lidských schopností, můžeme vytvořit společnost, ve které bude člověk stále pohodlnější, ale zároveň stále méně potřebný. A to je velmi zvláštní paradox technologického pokroku.
Dalším krokem jsou AI herci. Nemusí existovat skutečný člověk, který hraje určitou postavu. Může existovat pouze digitální tvář, digitální tělo a digitální hlas. Takový herec nestárne, nepotřebuje odpočinek, neonemocní a může být přesně takový, jakého si producent přeje. Z hlediska filmového průmyslu to může být mimořádně efektivní.
Jenže herectví nikdy nebylo pouze o dokonalém obličeji. Herec do role přináší vlastní zkušenost, strach, radost, únavu, vzpomínky i vlastní tělo. Když se směje, víme, že se směje člověk. Když pláče, víme, že před kamerou stojí někdo skutečný. Umělá inteligence může všechny tyto projevy dokonale napodobit. Ale napodobit emoci není totéž jako ji prožít.
Člověk ve virtuální realitě
Možná ještě podivnější je ale to, co se děje na sociálních sítích. Ty měly být místem, kde se setkávají skuteční lidé. S jejich názory, fotografiemi, radostmi, problémy a každodenním životem. Jenže dnes už nemusí být člověk na druhé straně obrazovky skutečný. Může existovat AI influencer, AI modelka, AI celebrita nebo AI komentátor. Profil může zveřejňovat příspěvky, odpovídat lidem, vytvářet fotografie a postupně si budovat obrovské publikum – přestože za ním žádný skutečný člověk není.
To je možná nejpodivnější paradox celé technologické revoluce. Vytvořili jsme technologie, které nás měly spojovat s ostatními lidmi. A nakonec mohou sociální sítě zaplnit bytostmi, které žádnými lidmi nejsou.
Najednou se tak dostáváme k otázce, která je možná důležitější než samotné schopnosti umělé inteligence: Co je ještě skutečné? Je fotografie skutečná? Je za ní skutečný člověk? Je zpěvák, kterého posloucháme, skutečný? Napsal komentář člověk? Existuje autor knihy? Je influencer skutečná osoba? Mluvíme s člověkem, nebo s algoritmem?
Pokud na tyto otázky přestaneme znát odpověď, začne se měnit samotná hodnota lidské přítomnosti. Skutečnost se totiž může stát vzácnou. Možná jednou nebude nejcennější dokonalá fotografie, dokonale napsaná kniha nebo dokonale nazpívaná píseň. Možná bude nejcennější obyčejná fotografie, kterou někdo opravdu vyfotil, písnička, kterou někdo skutečně nazpíval, nebo dopis napsaný člověkem, který se při jeho psaní skutečně snažil najít správná slova.
Není nutné tvrdit, že umělá inteligence lidstvo zničí. AI nám může pomáhat léčit nemoci, objevovat nové léky, analyzovat obrovské množství dat, pomáhat lidem s postižením nebo vykonávat práci, která je nebezpečná či nesmyslně repetitivní. Problém začíná ve chvíli, kdy se přestaneme ptát „Co všechno může AI udělat?“ a začneme se ptát pouze „Co všechno už nemusíme dělat my?“
Zdroje
