Článek
Pražský festival hrdosti Prague Pride se během patnácti let své existence proměnil z ostře sledované novinky v největší lidskoprávní akci ve střední Evropě. Zatímco pro desítky tisíc lidí představuje oslavu svobody a diverzity, pro konzervativní scénu zůstává symbolem kulturního střetu. Jak se festival vyvíjel, kteří politici proti němu nejhlasitěji bojují a jakou roli v celém příběhu hraje Rusko?
Divoké začátky: Když Praha zažila první barvy
Psal se srpen 2011, když do ulic hlavního města poprvé vyrazil průvod s duhovými vlajkami. První ročník Prague Pride provázela obrovská nervozita i bezpečnostní opatření. Menší akce do té doby hostilo jen Brno a Tábor, ale Praha znamenala zcela jiné měřítko.
Průvod směřující z Národní třídy směrem na most Legií, první ročník festivalu v roce 2011
Hned první ročník vyvolal politické zemětřesení. Tehdejší vicekancléř prezidenta Petr Hájek označil účastníky za „deviantní spoluobčany“ a tehdejší prezident Václav Klaus festival tvrdě zkritizoval jako propagaci agresivního „homosexualismu“. V ulicích tehdy proti průvodu demonstrovali pravicoví extremisté a konzervativní spolky, což vedlo k policejním manévrům a zatýkání. Festival přesto uspěl a položil základy nové tradice.
Cesta časem: Od protestů k rodinnému festivalu
V následujících letech se atmosféra v ulicích výrazně uklidnila a festival profesně i programově vyzrál. Pod mottem druhého ročníku „Dáme barvy dohromady“ v roce 2012 se organizátoři zaměřili na přehlížené skupiny, jako jsou handicapovaní LGBT+ lidé či homosexuální Romové. Průvod tehdy změnil trasu a poprvé zamířil na Střelecký ostrov, kde vznikla tradice festivalového městečka.
V průběhu let se z Prague Pride stal multižánrový týdenní festival s více než stovkou doprovodných akcí – od odborných debat přes výstavy až po duchovní bohoslužby. Počty účastníků v sobotním průvodu stabilně rostly z původních 10 tisíc až k hranici 60 tisíc lidí. Protesty odpůrců v ulicích postupně slábly. Fyzický odpor se transformoval do každoročního, ale poklidného konzervativního Pochodu pro rodinu a radikální odpůrci u sochy svatého Václava se stali spíše vizuální raritou pro turisty.
Pod palbou kritiky: Kteří politici proti festivalu bojují?
Ačkoliv emoce v ulicích utichly, na politické scéně zůstává Prague Pride červeným hadrem. Kritika se však v průběhu let posunula od zpochybňování samotné existence festivalu k ekonomickým a ideologickým tématům.
Mezi nejvýraznější kritiky patří:
Hnutí SPD a Tomio Okamura: Předseda SPD festival pravidelně odsuzuje. V jednom ze svých veřejných prohlášení uvedl: „Odmítáme agresivní propagaci genderové ideologie a Prague Pride. Podporujeme tradiční rodinu, kterou tvoří maminka, tatínek a děti. Státní peníze nesmí téci politickým neziskovkám, které rozvracejí společnost.“
Konzervativní křídlo KDU-ČSL: Politici jako pražský zastupitel Jan Wolf festival dlouhodobě kritizují za údajně příliš agresivní aktivismus a raději vyjadřují podporu akcím pro tradiční rodiny. Jan Wolf se v minulosti nechal slyšet: „Prague Pride celou LGBT komunitu spíše dehonestuje. Většina z nich žije spořádaně a nepotřebuje se takto excentricky prezentovat v ulicích.“
Nová opozice a levice: Předsedkyně komunistů Kateřina Konečná v srpnu 2026 ostře vystoupila proti zapojení zahraničních diplomatů do festivalu: „Zahraniční velvyslanci by se měli starat o diplomacii, a ne politicky podporovat festivaly, které slouží jen jako kouřová clona k odvádění pozornosti od reálných socioekonomických problémů a bezpečnosti občanů.“
Ruská stopa: Geopolitický protiklad i terč propagandy
Spojitost Prague Pride s Ruskem je překvapivě silná a projevuje se v několika rovinách. Festival funguje jako symbolický protipól k represivní politice režimu Vladimira Putina. Už v roce 2013 prošel průvodem obří portrét ruského prezidenta jako reakce na schválení tamních homofobních zákonů.
Důležitou roli hraje také solidarita. Spolek Prague Pride v minulosti pořádal finanční sbírky na pomoc lidem utíkajícím před brutálním pronásledováním v Čečensku. V samotném průvodu navíc pravidelně pochoduje organizovaný ruskojazyčný blok složený z exulantů z Ruska, Běloruska či Kazachstánu, kteří v Česku našli bezpečný azyl a v průvodu demonstrují jak proti homofobii, tak proti ruské vojenské agresi.
Na druhé straně barikády stojí ruská státní propaganda. Ruská média dlouhodobě využívají vizuální záběry z evropských festivalů hrdosti, včetně toho pražského, k demonstraci „morálního úpadku Západu“. Tento narativ o dekadentní Evropě, která opustila tradiční křesťanské hodnoty, je z Ruska systematicky distribuován na českou dezinformační scénu, kde ho následně využívají lokální populističtí politici k vyvolávání kulturních válek.
