Vlastenectví jen pro nás? Když druhým upíráme to, co sami požadujeme

Existuje zvláštní druh „vlastenectví“, který se v posledních letech zabydlel na sociálních sítích. Jeho nositelé velmi hlasitě mluví o národu, českých zájmech, tradicích a suverenitě. Stačí však otevřít některé diskuse a člověk narazí na pozoruhodný paradox: lidé, kteří tvrdí, že nade vše milují svou vlast, současně omlouvají představu, že jiný národ může být připraven o vlastní jazyk, kulturu nebo právo rozhodovat o své budoucnosti.

Přesně tento rozpor vystihuje i jednoduchá otázka: Chtěli byste žít v zemi, kde by vám někdo nutil jiný jazyk, jinou kulturu a jiné občanství?

Odpověď „jiný jazyk a kulturu? Vždyť jsou vlastně z jedné líhně“ je možná ještě výmluvnější než samotná otázka. Protože právě tak často začíná popírání svébytnosti jiného národa. Ne tvrzením, že jej chceme zničit, ale tvrzením, že vlastně není příliš odlišný. Že jeho jazyk je skoro náš jazyk, jeho kultura skoro naše kultura a jeho dějiny jsou nějakým způsobem součástí našich dějin. A když rozdíl mezi „námi“ a „jimi“ dostatečně rozmažeme, můžeme nakonec položit otázku: proč by vlastně měli mít vlastní stát?

Češi by přitom měli být vůči podobnému uvažování mimořádně citliví. Naše moderní dějiny jsou úzce spojeny s obranou českého jazyka, kultury a politické svébytnosti. Národní obrození dnes připomínáme právě proto, že čeština a česká kultura nebyly považovány za samozřejmost. Vznik Československa v roce 1918 zase stojí na myšlence, že národy mají právo rozhodovat o své politické budoucnosti.

Proto působí zvláštně, když člověk hlásící se k českému vlastenectví začne odsuzovat Ukrajince za to, že totéž chtějí pro sebe.

Ukrajinština není ruština. Ukrajinská kultura není pouze místní variantou kultury ruské. Ukrajina není administrativním nedorozuměním, které vzniklo před několika desetiletími. Ukrajinci mají vlastní historickou zkušenost, kulturní tradice a národní identitu. Stejně jako skutečnost, že jsou si dva slovanské jazyky nebo kultury blízké, nedává jednomu státu právo rozhodovat o druhém.

Čeština je koneckonců velmi blízká slovenštině. Přesto by asi málokterý český „vlastenec“ přijal argument, že kvůli této blízkosti mohou Slováci rozhodnout, jakým jazykem máme mluvit, jaké máme mít občanství nebo kam má patřit naše území.

A právě tady se ukazuje zásadní rozpor tohoto typu vlastenectví.

Právo na vlastní národ, jazyk a kulturu totiž nemůže platit pouze pro nás. Buď přijímáme, že lidé mají právo chránit svou národní identitu a rozhodovat o politickém směřování svého státu, nebo tuto zásadu ve skutečnosti neobhajujeme. Nemůžeme požadovat respekt k české suverenitě a zároveň relativizovat suverenitu země, která se nám zrovna nehodí do geopolitického příběhu.

Vlastenectví samo o sobě není nic špatného. Člověk může mít rád svou zemi, její jazyk, historii i kulturu. Problém nastává ve chvíli, kdy se z lásky k vlastnímu národu stane přesvědčení, že jiné národy mají na totéž právo jen podmíněně.

Možná proto není nejlepší otázkou, kdo má na profilové fotografii českou vlajku a kdo o sobě nejhlasitěji prohlašuje, že je vlastenec.

Mnohem zajímavější otázka zní:

Dokážeme přiznat jinému národu stejná práva, jaká požadujeme pro svůj vlastní?