Článek
Z diskusí posledních let vyplývá, že i v Česku se objevují odborníci upozorňující na rostoucí politizaci vědy a volající po větší institucionální nezávislosti, což dokládá například vznik iniciativy usilující o vytvoření nezávislého vědeckého institutu mimo dosah politické moci. Tato nezisková organizace pod zkráceným názvem SciFreedom Institut chce změnit pohled na vědu a odloučit ji od politické moci. Její členové varují, že politické zásahy, netransparentní rozhodování a závislost na jednotlivých ministerstvech mohou vědu brzdit nebo ji směrovat podle aktuálních politických priorit. Členové tohoto institutu jsou veřejně známí působením prostřednictvím odborného spolku SMIS-lab. Jak moc nezávislá bude tato nezisková organizace, zjistíme až v budoucnu.
Podobné obavy zaznívají i v debatách Učené společnosti ČR či v analýzách mezinárodních expertů, kteří poukazují na nejasné řízení vědy a potřebu větší stability i profesionálnějšího systému. Přesto většina institucí neprosazuje úplné odloučení vědy od státu, ale spíše reformu spočívající v transparentnějším financování, efektivnějších grantových mechanismech a lepší koordinaci; zároveň připomínají, že stát má nadále plnit roli garanta veřejného zájmu i stabilního financování, bez kterého se věda dlouhodobě neobejde.
Věda není luxus. Je to otázka přežití. Učme ji. Chraňme ji. Vyžadujme ji.
Představa, že by se věda zcela odpoutala od státních struktur, přitahuje svou svobodou, ale zároveň zneklidňuje tím, co by taková liberace mohla přinést. Už dnes existují náznaky autonomie vědeckých institucí, od univerzit po nezávislé grantové agentury, ale nikdy jsme nezažili skutečně úplné osvobození vědy od politické moci.
Věda pod soukromou kontrolou
Co by se stalo, kdyby se tento koncept naplnil naplno? Jak by vypadal svět po padesáti letech, kdy by výzkum a inovace fungovaly pouze na základě vlastních pravidel a financování mimo státní dohled? Představme si tento možný vývoj jako hypotetický, ale věrohodný obraz budoucnosti.
Práce s mikroskopem
V takovém světě by vědecké poznání a technologie postupovaly nevídaným tempem. Bez pomalých legislativních procesů, politických priorit nebo ideologických zásahů by vědecké týmy mohly realizovat odvážnější projekty, které by dnes pravděpodobně skončily v zásuvce kvůli rizikům, nedostatku veřejných financí nebo regulačním překážkám. Výzkum v oblastech jako umělá inteligence, biotechnologie, genetické inženýrství či materiálová věda by zažíval opravdový zlatý věk. Vznikaly by laboratoře a výzkumná města fungující jako malé technologické republiky, kde by pravidla určovali vědci sami – nikoliv zákonodárci.
Potřebujeme víc riskovat. Potřebujeme skončit s kulturou trestání rizika
Jenže právě tato vědecká rychlost by zároveň odhalovala hluboké nerovnováhy. Obory, které nemají okamžitý komerční přínos, by ztrácely půdu pod nohama. Teoretická fyzika, epigrafie, archeologie nebo základní chemický výzkum bez jasné monetizace by se ocitly na okraji zájmu. Nebyly by totiž schopné soupeřit s obory, kde každá inovace slibuje zisk.
Věda by se z praktického hlediska rozdělila na dva světy – jeden extrémně bohatý, dynamický a technologicky dravý, a druhý přežívající díky nadacím, dobrovolným příspěvkům či jednotlivým mecenášům.
Ekonomická a politická moc by se v takovém prostředí začala přesouvat pryč od tradičních států. Vliv by získaly vědecké aliance, korporace a konsorcia sdružující stovky špičkových odborníků. Někdejší státní hranice by přestaly být zásadním faktorem – lidé by se stěhovali za technologiemi, léčbou nebo vzděláním do vědeckých „zón“, které by postupně začaly fungovat jako samostatné celky. Vznikla by města řízená spíše daty a vědeckými radami než demokratickými institucemi. Přestože by tyto oblasti nabízely špičkovou životní úroveň, zároveň by v nich hrozilo oslabení tradičního pojetí občanských práv a kontrol civilní společnosti.
Jedním z nejvýraznějších dopadů by byla proměna zdravotnictví. Pokrok by byl ohromující – pravděpodobně bychom se dočkali regenerace orgánů, léčby degenerativních onemocnění, a možná i výrazného prodloužení lidského života.
Problematické by však bylo rozdělení přístupu. Pokud by výzkum i aplikace zdravotních technologií řídily primárně soukromé objekty, špičková péče by byla dostupná hlavně těm, kteří si ji dokážou zaplatit. Vznikla by nová společenská vrstva „dlouhověkých“, kteří by díky nákladným terapiím žili o desítky let déle než zbytek populace. Nerovnost by se tak nezvětšovala jen ekonomicky, ale i biologicky.
Velké výzkumné univerzity musí trvat na nezávislosti na vládě a na uplatňování akademické svobody.
Absence státního dohledu by také přinesla vyšší rizika. Bez pevné regulace by se otevřel prostor pro experimenty, které dnes považujeme za eticky neakceptovatelné. Genetické úpravy lidských embryí, syntetická tvorba nových organismů nebo radikální zásahy do mozku by se mohly stát rutinními praktikami v některých výzkumných zónách, zatímco jinde by byly zakázané a kritizované.
Vznikala by globální „etická mozaika“, kde by hranice toho, co je dovoleno, určovaly pouze zájmy institucí. Přitom právě vědecká autonomie by vytvářela nové typy hrozeb – od biotechnologických úniků až po záměrné nebo nezáměrné vytvoření technologií s obrovským destruktivním potenciálem.
Vědecký výzkum
Vzdělávací systém by se rozpadl na mnoho typů institucí, z nichž každá by sledovala vlastní filozofii. Technokratické školy by připravovaly specialisty na AI, robotiku nebo genomiku, zatímco humanitní obory by přežívaly jen tam, kde by nadace viděly jejich hodnotu.
Odborníci by byli extrémně kompetentní ve svých specifických oblastech, ale společenská soudržnost by mohla být oslabená. Chyběla by jednotná představa o tom, co má vědět nebo umět průměrný občan. Rozdíly mezi populacemi by narůstaly nejen materiálně, ale i vzdělanostně.
Závěrem
Celkový obraz takového světa je tedy ambivalentní. Na jedné straně stojí fascinující pokrok, možnosti léčby, technologie, které ulehčují život, a nové formy organizace společnosti založené na datech a expertním rozhodování.
Na druhé straně vidíme rizika fragmentace, nerovnosti, oslabení demokracie a etická dilemata, která by se s rychlostí technologického vývoje jen prohlubovala. Věda, která by se vymanila ze státního vlivu, by se bezpochyby stala jedním z nejsilnějších hybatelů pokroku. Zároveň by však mohla vytvořit svět, který je úžasný i nebezpečný zároveň – svět, kde hranice možného mizí, ale hranice odpovědnosti se rozplývají s nimi.
Taková budoucnost nám připomíná, že skutečná otázka nezní, zda vědu od státu oddělit, ale jak zajistit rovnováhu mezi svobodou výzkumu, veřejným zájmem a globální odpovědností. Bez této rovnováhy může být pokrok rychlý, ale společnost za něj může zaplatit až příliš vysokou cenu.
Zdroje
