Článek
Vasyl Kuk (11. ledna 1913 – 9. září 2007) byl posledním velitelem Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a vedoucím Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B). V roce 2007 byl posmrtně vyznamenán titulem Hrdina Ukrajiny.
Když v březnu 1950 sovětské bezpečnostní složky zastřelily Romana Šuchevyče, velitele Ukrajinské povstalecké armády (UPA), mnozí věřili, že tím ukrajinský ozbrojený odpor definitivně skončí. Mýlili se. Na čtyři další roky převzal velení muž, jehož jméno dlouho znala jen hrstka zasvěcených — Vasyl Kuk.
Dětství ve stínu dějin
Vasyl Kuk se narodil 11. ledna 1913 v obci Krasniv v Haliči, tehdy součásti Rakousko-Uherska. Vyrůstal v době, kdy se Ukrajinci ocitli mezi mlýnskými kameny velmocí — po první světové válce se jejich země rozdělila mezi Polsko, Sovětský svaz a Rumunsko. Právě tato zkušenost národního bezpráví formovala Kukův světonázor od útlého mládí.
Již jako teenager se zapojil do Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), ilegálního hnutí, které bojovalo za nezávislou Ukrajinu. Šlo o nebezpečnou volbu: polské úřady vedly proti členům OUN tvrdé represe a Kuk se záhy naučil žít v ilegalitě, pod falešnou identitou, vždy připraven uprchnout.
Válka a podzemí
Druhá světová válka přinesla do Haliče nová vojska, nové okupace a nové naděje i zklamání. Kuk se postupně propracoval do vyšších struktur OUN a od roku 1943 aktivně působil v řadách UPA — povstalecké armády, která bojovala jak proti nacistickým Němcům, tak proti sovětským silám.
Po skončení války zůstal se svými muži v lesích. Zatímco miliony lidí po celé Evropě začínaly budovat mírový život, Kuk a tisíce dalších partyzánů pokračovaly v boji, který se stával čím dál beznadějnějším. Sovětský svaz systematicky ničil zázemí povstalců — deportacemi, popravami, informátory. Vesnice, jež UPA zásobovaly potravinami, byly terorizovány. Počty partyzánů neúprosně klesaly.
Velitel bez armády
Po Šuchevyčově smrti v roce 1950 se Kuk stal nejvyšším velitelem zbytků UPA. Věděl, že vojenský odpor ve starém slova smyslu již není možný — šlo o přežití, o udržení plamene při životě. Pod jeho vedením přešla organizace plně do konspirativního režimu. Partyzáni se pohybovali v malých skupinách, střídali úkryty, udržovali spojení s ukrajinskými emigrantskými kruhy na Západě.
Sovětský MGB (předchůdce KGB) nasadil na dopadení Kuka obrovské prostředky. Byl vyhlášen za zvláště nebezpečného nepřítele státu. Agenti se infiltrovali do jeho sítí, zatýkali jeho spolupracovníky. Kuk přesto léta unikal, přestože operační prostor se každým měsícem zmenšoval.
Zajetí
V květnu 1954 byl Vasyl Kuk konečně dopaden. Okolnosti jeho zajetí dodnes nejsou zcela objasněny — sovětské záznamy naznačují, že k dopadení přispěl agent, který si získal Kukovu důvěru. Byl převezen do Moskvy, vyslýchán a postaven před soud.
Rozsudek zněl: trest smrti.
Kuk však nebyl popraven. Stalinova smrt v roce 1953 spustila v Sovětském svazu proces opatrného uvolňování a přehodnocování. Trest byl změněn na 25 let nucených prací v táborech gulag.
Léta za mřížemi
O Kukově pobytu v táborech je známo poměrně málo. Sovětské úřady s ním zřejmě vedly dlouhá výslechová sezení, snažily se získat informace o zahraničních kontaktech OUN a o struktuře zbytků organizace. Existují náznaky, že Kuk pod tlakem některé informace poskytl — otázka spolupráce s vězniteli zůstává dodnes citlivým tématem mezi ukrajinskými historiky.
V roce 1960 byl propuštěn na svobodu — šest let po zajetí, patnáct let před vypršením původního trestu. Proč tak brzy? Přesné důvody nejsou zcela jasné. Kuk se usadil v Kyjevě a žil pod dohledem, prakticky v izolaci od veřejného života.
Dočkání svobody
Rozpad Sovětského svazu a vyhlášení ukrajinské nezávislosti v roce 1991 přinesly dramatickou změnu. Vasyl Kuk se z přehlíženého starce přeměnil v živoucí legendu. Historici za ním přicházeli s diktafony, novináři psali portréty, státní místa ho vyznamenávala.
Byl rehabilitován. V roce 2007 mu prezident Viktor Juščenko udělil titul Hrdina Ukrajiny.
Kuk se dočkal věcí, které by v mládí považoval za nemyslitelné: svobodného Kyjeva, ukrajinských novin, škol vyučujících v ukrajinštině, vojáků v uniformách se státním znakem — tryzubem, za nějž celý svůj život bojoval.
Odchod
Vasyl Kuk zemřel 9. září 2007 v Kyjevě ve věku 94 let. Přežil Stalina, přežil Sovětský svaz, přežil skoro celé 20. století.
Jeho pohřbu se zúčastnily stovky lidí. Byl pohřben s vojenskými poctami jako voják, který nikdy nesložil zbraně — i když zbraně dávno ztratily smysl a zbýval jen čas, paměť a vytrvalost.
Příběh Vasyla Kuka je příběhem o tom, co dokáže člověk vydržet, věří-li v něco větší, než je on sám. Je to příběh o ceně odboje, o mezích lidské odolnosti — a nakonec také o tom, že dějiny někdy, třebaže se zpožděním, dají za pravdu těm, kdo za ně zaplatili nejvyšší cenu.
Zdroje
