Článek
Když se dnes mluví o ruské expanzi, většině lidí se vybaví Krym, Ukrajina nebo záběry tanků s písmenem Z. Jenže to, co dnes sledujeme v přímém přenosu, není historická výjimka ani náhlý obrat. Je to pokračování velmi starého příběhu. Příběhu státu, který se po staletí rozšiřoval jedním základním způsobem: silou, nátlakem a následným „vysvětlením“, proč to vlastně bylo správné a nevyhnutelné.
Válka jako nástroj
Počátky ruské expanze sahají do středověku, kdy Moskva nebyla žádnou velmocí, ale jedním z mnoha východoslovanských knížectví. Postupně však začala pohlcovat své sousedy – někdy sňatky a intrikami, jindy otevřeným násilím. Knížectví Tver, Rjazaň nebo Novgorod nepřestala existovat proto, že by se dobrovolně rozpustila v „ruském celku“, ale proto, že Moskva byla silnější, trpělivější a neměla zábrany použít armádu. Už tehdy se rodil model, který se bude opakovat po staletí: sjednocení prezentované jako historická nutnost, ve skutečnosti vynucené.
Ivan IV. Hrozný
Zásadní zlom přišel v 16. století za vlády Ivana Hrozného. Dobytím Kazaňského a Astrachaňského chanátu Rusko otevřelo cestu na východ. To, co následovalo, bývá někdy popisováno romanticky jako „objevování Sibiře“. Ve skutečnosti šlo o klasickou koloniální expanzi. Kozáci, obchodníci a vojáci postupovali dál a dál, podrobovali si domorodé národy, vybírali daně, zakládali pevnosti. Odpor byl trestán brutálně, nemoci zavlečené Evropany decimovaly místní obyvatelstvo. Během několika desetiletí se Rusko rozrostlo o území, která svou rozlohou neměla v Evropě obdoby.
V 18. a 19. století už bylo Rusko impériem v plném slova smyslu. Rozšiřovalo se na západ i na jih. Pobaltí, části Polska, Ukrajina, Finsko – to vše se ocitlo pod kontrolou Petrohradu, později Moskvy. Na Kavkaze a ve Střední Asii probíhaly dlouhé a krvavé války, které si vyžádaly statisíce obětí. Připojení těchto území bylo opět prezentováno jako „civilizační mise“ nebo ochrana místního obyvatelstva. Ve skutečnosti šlo o upevnění moci a získání strategických oblastí. Rusifikace, potlačování jazyků a místních elit byla běžnou součástí tohoto procesu.
Portrét Petra I
Ruská revoluce v roce 1917 krátce otevřela možnost, že by se tento model mohl změnit. Některé národy skutečně vyhlásily nezávislost. Jenže občanská válka a následný vznik Sovětského svazu znamenaly návrat starých praktik v novém ideologickém kabátě. SSSR byl oficiálně federací rovnoprávných republik, ve skutečnosti však šlo o stát řízený z Moskvy. Území, která se pokusila odejít, byla znovu dobyta vojenskou silou. Druhá světová válka pak přinesla další anexní zisky – Pobaltí, části Polska, Besarábii. Tentokrát byly změny hranic legitimizovány dohodami velmocí, nikoli vůlí obyvatel.
Během studené války se Sovětský svaz už přímo nerozšiřoval, ale vytvořil si pás satelitních států. Kontrola byla zajišťována armádou a hrozbou intervence. Maďarsko v roce 1956 nebo Československo v roce 1968 poznaly, že vystoupení z tohoto systému není tolerováno. I když nešlo o formální připojení k SSSR, princip zůstal stejný: kdo se pokusí odejít, narazí na tanky.
Války místo míru
Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 znamenal pro Rusko historickou porážku a ztrátu obrovského území. Krátce se zdálo, že éra imperiální expanze skončila. Jenže už války v Čečensku ukázaly, že Moskva není připravena smířit se s úplnou ztrátou kontroly. A s nástupem Vladimira Putina se starý model začal vracet otevřeně a bez zábran. Gruzie, Krym, Ukrajina – ve všech případech vidíme podobný scénář: historické nároky, destabilizaci, vojenskou přítomnost a nakonec pokus o právní legitimizaci.
Při pohledu na celé dějiny je těžké mluvit o náhodě. Způsob, jakým Rusko rozšiřovalo své území, se měnil v detailech, ale ne v podstatě. Síla vždy předcházela právu. A když právo nevyhovovalo, bylo ohnuto, přepsáno nebo ignorováno. Současné konflikty tak nejsou výjimkou z ruských dějin, ale jejich logickým pokračováním.
Zdroje:
