Článek
Varjagové byli skandinávští válečníci a obchodníci, kteří se od 8. století vydávali hluboko do východní Evropy. Nešlo jen o etnické označení, ale o společenskou roli – byli to příslušníci elitních válečných družin, kteří skládali přísahu svému náčelníkovi a fungovali jako profesionální válečníci, obchodníci i diplomaté. Jejich cesta vedla po říčních trasách z Baltu přes Starou Ladogu až k Dněpru, Volze a do Kyjeva. Tato síť cest spojovala sever Evropy s Byzancí a arabským světem, čímž položila základy rozsáhlého obchodního a kulturního prostoru.
Zpočátku se varjagové usazovali ve Staré Ladze, která byla prvním trvalým opěrným bodem jejich pronikání do vnitrozemí. Později postupovali dále a pronikli do oblasti Novgorodu. Varjagové obchodovali s kožešinami, voskem, medem, zbraněmi či otroky a přinášeli luxusní předměty z jihu. Mnozí sloužili jako žoldnéři v Byzanci, kde se stali součástí legendární Varjažské gardy, osobní elitní jednotky císařů. Tím se jejich vliv rozšířil nejen geograficky, ale i kulturně a politicky.
Původ ze Švédska
V tomto prostředí se začala formovat skupina nazývaná Rusové, což bylo původně označení pro část varjagovských a později smíšených komunit žijících na území východních Slovanů. Podle nejrozšířenější historické teorie, tzv. normanské, pochází jádro raných Rusů právě z těchto severských družin, které si podmanily místní slovanské a ugrofinské kmeny a staly se jejich vládnoucí vrstvou. Název „Rus“ má pravděpodobně kořeny ve staroseverském výrazu pro veslaře, což dobře odpovídá způsobu, jakým se varjagové pohybovali mezi jednotlivými říčními trasami. Postupné míšení kultur a rodů vedlo ke vzniku nového etnika, jež stálo u zrodu prvního raně středověkého státu ve východní Evropě.
Slované vítají Varjagy (Rusy)
Prvním významným centrem této moci byl Novgorod, kde podle kronik vládl varjažský náčelník Rurik, zakladatel dynastie Rurikovců. Po jeho smrti převzal moc Oleg, který sjednotil severní a jižní oblasti a kolem roku 882 dobyl strategicky položený Kyjev. Ten se díky své pozici na Dněpru a kontaktům s Byzancí stal přirozeným centrem celého státního útvaru, známého jako Kyjevská Rus.
Kyjevská Rus nebyla státem v dnešním slova smyslu, ale spíše volným svazkem knížectví, která uznávala autoritu kyjevského velkoknížete. Spojovacím prvkem byla dynastie Rurikovců, jejíž členové spravovali jednotlivé regiony. Zásadní roli hrály knížecí družiny složené z varjagů a později i Slovanů, které zajišťovaly výběr daní, obranu i obchodní výpravy.
Hospodářství Kyjevské Rusi stálo na říčním obchodu spojujícím Baltské a Černé moře a umožňovalo výměnu surovin, zbraní, otroků a luxusních předmětů. Společnost ovlivnilo také přijetí křesťanství, které kolem roku 988 zavedl Vladimír I. Veliký, čímž napojil zemi na kulturní tradici Byzance. Za vlády Jaroslava Moudrého se Kyjev stal významným centrem vzdělanosti, kde vznikaly školy, kláštery i první rozsáhlý právní kodex Ruska pravda.
Kodex Ruská pravda
Vznik Ukrajiny, Běloruska a Ruska
Období největšího rozkvětu Kyjevské Rusi nastalo v 10. a 11. století, kdy byla jedním z nejmocnějších a kulturně nejvyspělejších státních celků Evropy. Postupem času však země začala slábnout. Knížata soupeřila o moc, obchodní trasy se přesouvaly jinam a růst regionálních center oslaboval autoritu Kyjeva. Zlomovým okamžikem se stala mongolská invaze roku 1240, při níž byl Kyjev vypleněn a velká část území začleněna do Zlaté hordy.
Po rozpadu Kyjevské Rusi vzniklo několik nástupnických států. Na západě se vyvinulo Haličsko-Volyňské knížectví, které je považováno za jeden ze základů ukrajinské státnosti. Na severovýchodě se formovala území kolem Vladimira a Suzdal, z nichž později vyrostla Moskva, jádro budoucího Ruska. Na severu se utvářela knížectví Polock a Minsk, považovaná za předchůdce běloruské identity. Kyjevské území připadlo postupně pod litevskou a polskou vládu.
Kyjevská Rus v době rozpadu na jednotlivá knížectví
Dědictví Varjagů, Rusů a Kyjevské Rusi je dodnes patrné v kultuře, jazycích i politických identitách východní Evropy. Ukrajinci, Rusové i Bělorusové považují Kyjevskou Rus za svou kolébku, přestože každý národ si toto dědictví vykládá jinak. Historie ukazuje, že kořeny jejich civilizací jsou společné, mnohovrstevnaté a spojují vlivy severské, slovanské i ugrofinské. Právě tato složitost činí dějiny Kyjevské Rusi klíčovými pro pochopení současného vývoje v celém regionu.
Zdroje
