Článek
Dnes se o adopcích dětí páry stejného pohlaví mluví v politických debatách, na sociálních sítích i v médiích. Často slyšíme argumenty o právech dospělých nebo o moderní době. Málokdy se ale ptají nás – dětí, které v takových rodinách vyrostly a nesou si tu zkušenost celý život. Můj příběh není černobílý, ale je varováním, že realita dítěte je mnohem složitější než politická hesla.
Dětství plné otázek
Všechno začalo, když mi bylo pět. Rodiče se rozvedli a moje máma o mě prakticky ze dne na den přestala jevit zájem. Zůstala jsem s tátou. Ten po čase našel, jak tehdy říkal, „muže svého života“. Najednou jsem měla dva tatínky.
Zatímco pro dospělé to bylo řešení jejich citového života, pro mě jako malou holku začal kolotoč vnitřního zmatku. Proč nemám maminku? Proč nemám „normální“ rodinu jako ostatní? Tyto otázky mě provázely celým dětstvím. Pocit, že mi chybí ženský vzor a mateřská náruč, nebyl jen dětským rozmarem – byla to hluboká vnitřní prázdnota, kterou dva muži, i kdyby se snažili sebevíc, prostě nemohli zaplnit.
Škola jako bitevní pole
Nejhorší to bylo ve škole. Děti dokážou být kruté a já jsem pro ně byla snadným terčem. Byla jsem „ta jiná“. Ta, co nemá mámu, ale dva táty. Posměšky, vyčleňování z kolektivu a neustálé vysvětlování mé rodinné situace mě poznamenalo na psychice víc, než jsem si tehdy chtěla připustit. Šikana nebyla jen o slovech; byla o pocitu izolace, který si s sebou nesu dodnes.
Paradoxní konec a nečekaná opora
Ironií osudu je, že ani tento model „nové rodiny“ nevydržel. V mém dospívání přišel další rozvod. Můj biologický otec odešel a naše cesty se nadobro rozdělily – dnes už nejsme ani v kontaktu. Člověk, který se o mě nakonec postaral, nebyl můj vlastní rodič, ale právě ten „druhý táta“, bývalý partner mého otce.
On byl tím, kdo mě motivoval, abych dokončila vysokou školu, a pomohl mi k lepšímu startu do života. Přestože mu vděčím za mnohé, ani jeho podpora nedokáže smazat jizvy, které ve mně zanechalo dětství prožité v netradičním rodinném uspořádání.
Nezapomínejte na děti
Když dnes slyším o možnostech adopcí LGBT komunitou, cítím potřebu se ozvat. Neříkám, že mám na všechno perfektní řešení, ale jedna věc mi v celé diskuzi chybí: skutečný dopad na psychiku dětí.
- Sociální izolace: Dítě v tomto prostředí čelí obrovskému tlaku okolí a šikaně, na kterou není připravené.
- Chybějící vzory: Absence matky nebo otce není jen formální detail, je to biologická a psychologická potřeba.
- Celoživotní stigma: Tato zkušenost vás neopustí po maturitě, formuje vaše vnímání vztahů a vlastní identity navždy.
Měli by to být právě lidé s mou zkušeností, koho by se politici měli ptát jako prvních. Protože o nás jde především. Není to jen o tom, co chtějí aktivistické skupiny, které takový život nikdy nezažily. Je to o právu dítěte na stabilitu a přirozený vývoj v prostředí, které ho nebude od malička vystavovat traumatům, se kterými si neumí poradit ani dospělý.
