Článek
V naší firmě panuje taková ta klasická korporátní kultura „rodinného typu“. Všichni se usmíváme, pijeme výběrovou kávu z nerezového kávovaru a občas hrajeme ping-pong, abychom vykázali nějakou tu aktivitu v rámci teambuildingu. Když nám tedy šéf v pondělí ráno s jiskrou v oku oznámil, že pro nás má „překvapení, které nám změní pracovní život“, čekali jsme leccos. Třináctý plat? Týden dovolené navíc? Nebo snad konečně ty ergonomické židle, o které prosíme od loňských Vánoc?
Realita nás však zasáhla silou blesku z čistého nebe.
Slavnostní přestřižení pásky
Šéf nás všechny svolal do druhého patra k bývalému archivu. Stál tam s nůžkami v ruce a výrazem vizionáře, který právě vyřešil globální krizi bydlení. „Přátelé,“ spustil pateticky, „vím, jak tvrdě pracujete. Vidím ty pozdní odchody, ty uzávěrky, ten stres. Rozhodl jsem se, že vám vyjdu vstříc. Už žádné únavné dojíždění v noci! Už žádné drahé taxíky!“
S těmito slovy rozrazil dveře a představil nám nový firemní benefit: „Work-Life Sleep Module“.
V podstatě šlo o místnost o rozloze dvanácti metrů čtverečních, kterou nechal narychlo zrekonstruovat na „útulný byt“. Byla tam postel, jedna lampička, skříň na košile a malý kuchyňský koutek s mikrovlnkou. Celé to působilo jako nízkonákladový hotelový pokoj kdesi u dálnice, jen s tím rozdílem, že za zdí stále hučela tiskárna a klimatizace.
Pohledy mluvící za vše
Podíval jsem se na kolegu Karla z účtárny. Karel má tři děti, psa a zahradu, na které tráví každou volnou chvíli. Jeho výraz osciloval mezi naprostým nepochopením a upřímným děsem. Pak jsem pohlédl na Lucii z marketingu. Ta jen nevěřícně zamrkala a rty zformovaly otázku: „To je apríl?“
Nebyl. Šéf se zářivě usmíval a dál básnil o tom, jak je skvělé, že když budeme „v laufu“ a budeme chtít dodělat projekt do tří do rána, nemusíme se trmácet domů. Stačí se prý osprchovat v suterénu a skočit do peřin.
„A není to trochu kontraproduktivní?“ odvážil se nakonec někdo z hloučku. „My se totiž docela těšíme domů. Za rodinami. Na svojí vlastní postel.“
Šéf na vteřinu zaváhal, ale jeho optimismus byl neprůstřelný. „Ale jistě! Tohle je jen možnost. Svoboda volby! Představte si tu efektivitu, když odpadne ta hodina v zácpě.“
Definice nepochopení
Celý zbytek dne se v kuchyňce neřešilo nic jiného. Tenhle „benefit“ byl dokonalou ukázkou toho, jak moc se může vedení firmy odtrhnout od reality svých zaměstnanců. Šéf, pravděpodobně workoholik, který považuje spánek za nutné zlo, věřil, že nám dává dar z nebes. My jsme v tom však viděli jen nenápadný pokus o to, abychom v práci trávili ještě více času.
Náš nový „byt“ zůstal od té doby prázdný. Stala se z něj spíše jakási bizarní památka na šéfovu kreativitu. Občas tam někdo z nás zajde, když si potřebuje v klidu zatelefonovat, nebo když si chce na pět minut natáhnout nohy, ale spát tam? To nikoho ani nenapadlo.
