Článek
Nikdy jsem nepatřil k fanouškům Andreje Babiše. Vadí mi jeho střet zájmů, vadí mi jeho styl komunikace připomínající marketingový monolog a nejsem příznivcem jeho ekonomického populismu, který často upřednostňuje dnešní spotřebu před budoucí stabilitou. Přesto se v poslední době přikláním k myšlence, kterou bych u sebe nečekal: je mi ho lidsky i politicky líto.
Pohled na českou politickou scénu a na to, jakými lidmi se Andrej Babiš obklopuje, nebo s kým je nucen spolupracovat, totiž vyvolává otázku: Zaslouží si vůbec někdo takovou snůšku amatérismu a neustálých afér v bezprostřední blízkosti?
Magnet na problémy
V politice platí, že lídr je jen tak silný, jak silný je jeho tým. A zde narážíme na kámen úrazu. Zatímco Babiš sám o sobě funguje jako disciplinovaný stroj na kampaň, jeho okolí a koaliční souputníci často připomínají spíše ochotnický spolek se sklonem k sebedestrukci.
Je fascinující sledovat, jak se kolem hnutí ANO a jeho partnerů (současných i minulých) neustále vrství problémy, které nemají základ v ideologii, ale v čisté nešikovnosti či nenasytnosti jednotlivců. Člověk by čekal, že po letech v nejvyšší politice se tito lidé naučí alespoň základní pravidla „politického přežití“.
Koaliční partneři jako koule u nohy
Představte si, že stavíte dům. Máte jasnou vizi, máte peníze i materiál, ale vaši subdodavatelé místo práce neustále bourají lešení, kradou hřebíky a hádají se o to, jakou barvu mají mít okapy, zatímco do domu zatéká. Přesně tak působí soužití s některými postavami, které se kolem Babiše točí.
„Politika je umění možného, ale s některými partnery se i to možné stává nesnesitelným martyriem.“
Babišova tragédie spočívá v tom, že i když se snaží profilovat jako „státník“ nebo „hospodář“, jeho partneři ho neustále stahují do bahna malicherných sporů a lokálních aférek. Můžete mít v průzkumech 30 %, ale pokud jsou vaši spojenci politicky negramotní nebo morálně flexibilní až za hranu únosnosti, stáváte se jejich rukojmím. Musíte je obhajovat, musíte za ně žehlit průšvihy a musíte trpět to, že jejich neschopnost dopadá na vaši hlavu.
Odpovědnost lídra, nebo smůla na lidi?
Kritik by mohl namítnout, že si tyto partnery vybral sám. To je jistě pravda. Ale ruku na srdce, je na českém politickém trhu vůbec z čeho vybírat? Když se podíváme na „personální rezervoár“ stran, které jsou ochotny jít do koalice s dominantním hráčem, je to pohled dosti tristní.
Andrej Babiš si možná myslel, že tyto lidi uřídí jako své divize v Agrofertu. Jenže politika není holding. V politice vám podřízený (nebo partner) může vrazit nůž do zad prostě proto, že je nešikovný nebo že se nechal chytit při něčem, co by průměrně inteligentní člověk v takové funkci nikdy neudělal.
Lítost neznamená souhlas
To, že Andreje Babiše v tomto kontextu lituji, neznamená, že bych ho šel volit. Je to spíše povzdech nad úrovní české politické kultury. Je to uznání toho, že i člověk, s nímž v mnoha věcech nesouhlasím, musí mít neuvěřitelně tuhý kořínek, aby vydržel pracovat s takovým materiálem.
Každý lídr, bez ohledu na politickou příslušnost, by měl mít možnost opřít se o profesionály. Pokud je však obklopen lidmi, kteří generují problém za problémem, stává se z vládnutí nikoliv služba veřejnosti, ale nekonečný krizový management vlastních řad. A to je osud, který si nezasloužil ani Andrej Babiš.
Tato situace je totiž ve výsledku špatná pro nás pro všechny. Protože zatímco se řeší další zbytečná aféra některého z „partnerů“, skutečné problémy této země zůstávají na druhé koleji. A to je ta největší aféra ze všech.
