Článek
Jsem typ holky, která v teen věku věřila, že první intimní zážitek bude doprovázet filmová hudba, svíčky a něžná slova. Realita středoškolského života v Česku vás ale velmi rychle vyvede z omylu. Můj „první milostný epos“ se odehrál na jedné polorozpadlé chatové párty, kde alkohol tekl proudem, hudba dunivě rvala ušní bubínky a já podlehla atmosféře okamžiku.
On byl o ročník výš. Přitažlivý, obletovaný a v mých tehdejších naivních očích naprosto neodolatelný. Když mě odváděl do jednoho z volných pokojů, přišla jsem si jako hrdinka románu pro mládež.
Jenže romantika trvala asi tak tři minuty, proběhla v polotmě na vrzající palandě a výsledkem byl rozpačitý pocit, že tohle teda rozhodně žádná sláva nebyla. Brala jsem to jako klasický první úlet, ze kterého se člověk poučí a jde dál. Netušila jsem ale, že to drama teprve začíná.
Drby z první ruky
V pondělí ráno jsem dorazila do školy s tajemstvím. Těšila jsem se, až to v mezipatře u šaten proberu se svými dvěma nejlepšími kamarádkami. Jenže místo obvyklého objetí a zvědavých výslechů na mě čekaly dva napjaté obličeje a ticho, které by se dalo krájet.
„Ty jo… musíme ti něco říct,“ spustila jedna z nich a nervózně si přehazovala tašku z jednoho ramene na druhé.“
To, co následovalo, byla sprcha ledové vody přímo do obličeje. Dotyčný hrdina ze staršího ročníku se totiž v neděli večer rozhodl udělat ze mě hlavní téma kolejní a třídní konverzace. A aby před klukama vypadal jako zkušený matador, vytáhl ten nejhroznější arzenál urážek, jaký si pubertální mozek dokáže vymyslet.
Od kamarádek jsem se dozvěděla ucelený seznam svých údajných nedostatků:
- Prý smrdím dole jako ryba (což byla absolutní lež, ale v patnácti vám to zničí sebevědomí na roky).
- Jsem naprosto frigidní a v posteli ležím jako nehybná nafukovací panna.
- A jako třešnička na dortu – neumím vůbec kouřit a byla to prý nejhorší minuta jeho života.
Paranoia na chodbách a lekce do života
V tu vteřinu jsem myslela, že se propadnu do nejhlubšího pekla pod školní jídelnou. Polil mě ledový pot, oči se mi zalily slzami a měla jsem pocit, že na mě zírá úplně každý – od školníka přes učitele dějepisu až po prvňáky u šaten. Každý smích na chodbě jsem si vztahovala na sebe a zbytek dne jsem strávila zavřená v kabince na toaletách.
Byl to naprostý úlet, obří chyba a lekce, na kterou nezapomenu do konce života. Trvalo mi měsíce, než jsem si uvědomila klíčovou věc: ten kluk byl jen zakomplexovaný frajírek, který potřeboval schovat vlastní neschopnost za drsné řeči před kumpány.
Dnes už se tomu dokážu zasmát, ale tehdy to byla maturitní zkouška z přežití veřejné ostudy.





