Článek
Hledání práce bývá často vyčerpávající proces plný strohých e-mailů, unavených personalistů a slibů, které se rozplynou hned po podpisu smlouvy. Všichni známe ty inzeráty: „dynamický kolektiv“, „přátelské prostředí“ a „benefity, které jinde nenajdete“. Realita ale bývá nezřídka šedivější. Před pěti lety jsem se však ocitl v situaci, která mi obrátila pohled na firemní kulturu vzhůru nohama. Zjistil jsem totiž, že když firma skutečně stojí o odborníka, dokáže se k němu chovat jako k váženému hostu, a nejen jako k položce v tabulce.
Začalo to nenápadným inzerátem
Všechno odstartovalo jednoho deštivého večera, kdy jsem na profesní síti narazil na nabídku technické pozice ve Francii. Šlo o firmu se silným zázemím v průmyslu, která hledala specialistu do konstrukce. Jako člověk z oboru jsem věděl, že francouzské firmy si potrpí na kvalitu, ale také na určitou hierarchii a tradice. Poslal jsem životopis a během týdne mě čekalo první kolo přes MS Teams.
Následovalo druhé, techničtější kolo. Z obou stran panovala shoda. Cítil jsem, že mé zkušenosti přesně zapadají do jejich skládačky, a oni mi na oplátku nabízeli projekt, který dával mé kariéře smysl. Přesto se ve mně ozýval červíček pochybnosti. Práce pro firmu sídlící v jiné zemi je velký krok. Stačí mi k takovému rozhodnutí jen pár hodin videohovorů?
Gesto, které se neodmítá
Moje váhání zřejmě vycítil i budoucí šéf. Namísto dalšího „nátlakového“ hovoru o mzdě přišel s návrhem: „Pojďte se k nám podívat. Chceme, abyste viděl, jak vypadá centrála a naše výroba. My se postaráme o zbytek.“
Přiznám se, že jsem byl v šoku. Firma mi bez váhání zarezervovala letenky, zajistila ubytování v příjemném hotelu nedaleko Lyonu a naplánovala celodenní program. V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen obyčejný nábor. To byla investice do důvěry.
Den, kdy se lámal chleba
Když mě ráno před hotelem vyzvedl zástupce firmy, nečekal mě žádný strohý výslech v zasedačce. Následovala „Grand Tour“ po výrobě. Prošel jsem si každý kout haly, mohl jsem mluvit s budoucími kolegy u strojů a viděl jsem reálný provoz se všemi jeho výzvami i úspěchy. Firma přede mnou nic neschovávala.
Následoval oběd v místním bistru, kde se neřešily jen KPI a grafy, ale kde jsme si povídali o životě ve Francii, o kultuře a o tom, co mě čeká. Večer pak vyvrcholil společnou večeří s vedením v tradiční restauraci. Cítil jsem se jako partner, nikoliv jako uchazeč, který musí prosit o šanci. Ten pocit, že si mě firma váží dříve, než jsem pro ni odpracoval první hodinu, byl naprosto odzbrojující.
Podpis, který změnil vše
Druhý den ráno už nebylo o čem přemýšlet. Smlouva byla připravena, podmínky odpovídaly všemu, co jsme probrali online, a já s naprostým klidem podepsal. Firma mě následně odvezla zpět na letiště a já během letu domů věděl jediné: Tohle je ta pravá.
Dnes je to přesně pět let. Jsem ve stejné firmě, stále na technické pozici, a moje spokojenost je stoprocentní. Ten úvodní „rozdavačný“ přístup nebyl jen pozlátko na nalákání ovečky do ohrady. Byla to ukázka standardu, který v této společnosti platí dodnes. Respekt k lidem, jejich času a jejich potřebám je tu vryt do základů budovy.
Máte podobnou zkušenost?
Často slýchám příběhy o tom, jak firmy šetří na každém kroku, jak uchazečům neodpovídají nebo jak mění podmínky během pohovoru. Já měl to štěstí zažít pravý opak. Gesto v podobě letenky a osobního přístupu mě přesvědčilo víc než jakákoliv prezentace na webu.
Máte i vy zkušenost s firmou, která vás doslova „sbalila“ svým přístupem už během náboru? Byla k vám některá společnost takto štědrá a otevřená ještě předtím, než jste se stali její součástí?
