Článek
Pět let náročného studia, desítky probdělých nocí nad technickými výkresy, zkoušky z matematiky, mechaniky a termodynamiky, které prověřily psychickou odolnost nejednomu studentovi. Na konci hrdý titul před jménem, diplom v pevných deskách a naivní představa, že společnost si odborníků, kteří drží v chodu průmyslovou ekonomiku, patřičně cení. Realita prvních výplatních pásek bývá pro čerstvé absolventy technických oborů studenou sprchou.
Když řemeslo a administrativa předběhnou inženýra
Česká republika se ráda chlubí titulem „dílna Evropy“. Průmysl a strojírenství tvoří páteř našeho HDP, a bez lidí s technickým vzděláním by se zastavila výroba v automotive, energetice i stavebnictví. O to paradoxnější je dlouhodobý stav, kdy nástupní plat začínajícího inženýra ve výrobním podniku často jen velmi těsně nadskakuje nad průměrnou mzdu. A v porovnání s některými nekvalifikovanými pozicemi nebo obory v oblasti služeb a retailu tahá za kratší konec.
Není výjimkou, kdy šikovný skladník, provozní pracovník v diskontním řetězci nebo řemeslník s vlastní dodávkou inkasují na konci měsíce cifry, o nichž se mladému konstruktérovi v konstrukční kanceláři nebo technologovi ve zkušebně může jen zdát. Nejde o to, že by lidé v manuálních nebo obslužných profesích brali příliš mnoho, jejich práce je často fyzicky náročná a potřebná. Problém tkví v tom, že společenská a finanční reflexe duševní a inženýrské odpovědnosti je u nás dlouhodobě pokřivená.
Proč technici v Česku prodělávají?
Za podhodnocením technického vzdělání stojí hned několik systémových faktorů, které se v českém prostředí táhnou desítky let:
- Struktura ekonomiky a subdodavatelský model: Velká část českého průmyslu stojí na subdodávkách pro západní, zejména německé mateřské koncerny. Vývoj, patenty a vysoká přidaná hodnota často zůstávají v zahraničí, zatímco v Česku se „jen“ vyrábí a montuje. A na montážní a výrobní kapacity bývají navázány i nižší mzdové stropy.
- Absence tlaku na inovace skrze mzdy: Dokud firmy táhnou zisky z levné (či levnější) kvalifikované síly a velkého objemu výroby, nemají přirozenou motivaci masivně investovat do nadstandardního ohodnocení tuzemských inženýrů.
- Mýtus „všichni půjdou na vysoké“: Dlouhodobé devalvování hodnoty řemesla vedlo k přetlaku vysokoškoláků v humanitních oborech, ale paradoxně i k inflaci technických titulů. Systém si zvykl, že inženýrů ze škol vychází dost, a trh nemá nutnost je přeplácet.
Odliv mozků a prázdné židle
Tento stav má ale krutou daň. Proč by měl mladý člověk trávit roky studiem náročných vědních oborů, nést plnou odpovědnost za bezpečí a funkčnost průmyslu, když za podobné peníze může dělat práci s nesrovnatelně nižší mírou stresu?
Důsledkem je tichý odliv mozků. Ti schopnější a ambicióznější technici buď po škole zamíří rovnou do zahraničí, kde je inženýrská profese společensky i finančně na zcela jiné úrovni, nebo technický obor po pár letech zklamaně opustí a přesunou se do IT, managementu nebo byznysu. V českých firmách pak chybí dravá krev a lidé, kteří by dokázali posunout tradiční průmysl k vlastnímu vývoji a moderním technologiím.
