Článek
Jsem typ holky, která v pubertě hltala romantické romány a sledovala americké filmy s pevnou vírou, že intimní život funguje jako dokonale zrežírovaná symfonie. Věřila jsem, že stačí padnout do náruče správnému klukovi, zahledět se mu do očí a dál už to půjde samo. S bezchybným načasováním a okamžitým hromadným vyvrcholením pro oba zúčastněné.
Krutá realita dospívání mě ale vyvedla z omylu tak rychle, až mi z toho zatmělo před očima. Můj milostný život měl totiž zpočátku daleko k filmové romanci. Spíš to připomínalo tragikomickou trilogii o mých postupných selháních, na jejíž konci stála jediná záchrana: dospět, otevřít ústa a přestat se stydět říct si o to, co vlastně chci.
Díl první: Katastrofa na gauči v obýváku
Svoji premiéru jsem si odbyla na střední škole s klukem, do kterého jsem byla zamilovaná až po uši. Odehrálo se to v obýváku u jeho rodičů, kteří na víkend odjeli pryč, což v našich očích představovalo vrchol svobody.
Místo vzrušení a očekávaného „splynutí duší“ ale přišla čistá fyzická křeč. Bylo to celé neohrabané, strašně moc to bolelo a já celou dobu trnula strachem, jestli neuslyším klíč v zámku. Můj panický výraz, křečovité držení těla a tiché vzlyky bolestí sice partnera na chvíli zarazily, ale hrdinsky jsme to dotáhli do konce.
Výsledek? Odešla jsem s pocitem, že sex je sice opěvovaný, ale v reálném životě jde o docela bolestivý a podezřele přeceňovaný sport.
Díl druhý: Kolejní rychlík bez zastávky
Myslela jsem si, že časem se to poddá samo. Jenže o pár let později, během prvních měsíců na vysoké škole a v napjatém prostředí kolejního pokoje, se situace sice proměnila, ale k lepšímu to rozhodně nebylo.
To období bych nazvala érou zbrklých pokusů pod peřinou, kdy hlavním cílem bylo hlavně nebýt slyšen. Spolubydlící za tenkou příčkou skřípala zuby a my jsme se snažili stihnout celou akci v rekordním čase. Výsledek? Druhá zkušenost byla pryč za necelou minutu.
Zatímco já jsem ležela na zádech se zmateným pohledem upřeným do stropu a v hlavě mi běžela slavná věta „To jako… bylo vážně všechno?“, můj partner už spokojeně odfukoval a měl splněno. Žádný orgasmus, žádné uvolnění, jen trapné ticho a pocit, že jsem v posteli nejspíš rozbitá já.
Zlomový bod: Když jsem konečně začala mluvit
Trvalo mi sakramentsky dlouho, než mi docvakla jedna zásadní věc, kterou nám nikdo ve škole neřekne: orgasmy a skvělý sex nepadají z nebe jako dárky od Ježíška.
Zlom nastal až ve chvíli, kdy jsem potkala někoho, s kým jsem se přestala bát otevřít ústa. Během jednoho večera, kdy to zase hrozilo rychlým koncem podle starého scénáře, jsem se zhluboka nadechla, přerušila ho a poprvé v životě řekla nahlas: „Hele, zastav. Takhle ne. Zkusíme to jinak a pomaleji.“
V tu chvíli se zhroutil svět mých studů. Ukázalo se, že kluci nejsou čtenáři myšlenek a že když jim člověk v posteli nenapoví (nebo rovnou nevezme iniciativu do vlastních rukou), spoléhají se jen na své vlastní tempo. Jakmile jsem zahodila stud, začala mluvit o tom, co mi dělá dobře, a pochopila, že svému tělu musím jít naproti, proměnil se sex z povinného utrpení v parádní záležitost.
Co mě tahle cesta naučila? Že nejlepší přítel dobrého sexu není filmová romantika ani vrozený talent, ale upřímná komunikace, trocha vlastní aktivity a schopnost se tomu všemu včas zasmát!





