Článek
Většina lidí vnímá větu „máš to na dobu neurčitou“ jako metu, po jejímž dosažení si člověk může konečně vydechnout. Je to synonymum pro klid, hypotéku a pocit, že jste v systému pevně ukotveni. Jenže v dnešním dynamickém světě práce se tato „jistota“ může snadno proměnit v pozlacenou klec. Já jsem se rozhodl hrát tuhle hru jinak. Už podruhé se mi totiž potvrdilo, že mít v kapse smlouvu na dobu určitou je ten nejlepší strategický tah, jaký může ambiciózní zaměstnanec udělat.
Pohodlnost jako slabina korporátů
Všechno to začíná u nenápadného fenoménu: provozní slepoty personálních oddělení. Zaměstnavatelé si často zvyknou na to, že jejich lidé jsou „jistí“. Když máte v týmu někoho šikovného, o kom víte, že mu za měsíc končí smlouva, logický krok by byl přijít za ním s novým papírem minimálně čtvrt roku dopředu. Jenže realita v českých firmách vypadá úplně jinak.
HR oddělení a přímí nadřízení často spoléhají na setrvačnost. Odkládají administrativu, řeší „hořící“ projekty a smlouvu na prodloužení si nechávají na poslední chvíli, často až na poslední týden. V jejich očích je to formalita. V mých očích je to okno příležitosti.
Strategie bleskového nástupu
Hlavní nevýhodou smlouvy na dobu neurčitou je standardní dvouměsíční výpovědní lhůta, která navíc začíná běžet až od prvního dne následujícího měsíce. Pokud se rozhodnete odejít v půlce března, reálně jste volní až v červnu. To je pro mnoho headhunterů a firem, které potřebují někoho „hned“, obrovská překážka.
Tady přichází moje výhoda:
- Nemusím podávat výpověď.
- Nemusím nikoho prosit o dohodu.
- Moje smlouva prostě vyprší k určitému datu.
Když v tomto období začnu hledat novou práci, moje hodnota na trhu raketově roste. Novému zaměstnavateli můžu s klidným svědomím říct: „Můžu nastoupit za tři týdny.“ Pro firmu, která má rozjetý projekt a chybí jí klíčový člověk, znějí tato slova jako rajská hudba. Zatímco ostatní kandidáti jsou uvězněni v čekací lhůtě, já už sedím na školení v nové kanceláři.
Moment překvapení: Když se ticho nevyplácí
Poprvé se mi to stalo před pěti lety. Moje roční smlouva se chýlila ke konci. Celý měsíc jsem čekal, zda někdo přijde s dodatkem. Nic. Šéf se na mě usmíval, plánoval se mnou kvartální cíle, ale papír nikde. Tak jsem se rozhlédl jinde. Našel jsem skvělou nabídku s o 20 % vyšším platem.
Dva týdny před koncem platnosti mé smlouvy jsem zaklepal na dveře HR.
„Jen jsem vám chtěl oznámit, že k poslednímu v měsíci končím. Novou smlouvu nepodepíšu,“ řekl jsem klidně.
Ten výraz v jejich očích byl k nezaplacení. Šok, zmatek a následně mírné rozhořčení. „Ale my jsme s tebou počítali! Smlouva už je v oběhu k podpisu!“ Jenže v oběhu není v kapse. To, že někdo nezvládne včas ošetřit setrvání klíčového zaměstnance, není moje chyba, ale selhání jejich procesů.
Repetice příběhu: HR se nepoučilo
Člověk by si myslel, že je to ojedinělý incident, ale nedávno se historie opakovala. Opět smlouva na rok, opět ticho po pěšině ze strany vedení. Tentokrát jsem byl ještě odvážnější. Věděl jsem, že moje pozice je těžko obsaditelná. Přesto jsem se nenechal ukolébat falešným pocitem loajality k firmě, která nedokáže projevit základní respekt tím, že si mě včas „pojistí“.
Znovu jsem využil krátké časové okno. Na pohovoru v nové firmě jsem byl za hvězdu – nejen kvůli zkušenostem, ale hlavně kvůli mé okamžité dostupnosti. Zatímco můj tehdejší šéf žil v iluzi, že jsem jeho „jistota“, já už jsem podepisoval smlouvu u konkurence.
Když jsem opět dva týdny před koncem oznámil svůj odchod, scénář byl identický. Výčitky, že „se to takhle nedělá“ a že jsem měl dát vědět dříve. Moje odpověď byla prostá: „Měli jste na to rok. Pokud vám nestojím za to, abyste se mnou promluvili o měsíc dříve, já si své priority srovnám sám.“
Lekce pro obě strany
Tato zkušenost mě naučila dvě důležité věci. Pro zaměstnance je smlouva na dobu určitou v podstatě placený zkušební rok s jasným únikovým východem. Dává vám to obrovskou vyjednávací sílu a svobodu, o které se lidem s „definitivou“ jen zdá.
Pro zaměstnavatele je to drsná lekce z managementu. Pokud si nevážíte svých lidí natolik, abyste s nimi aktivně řešili jejich budoucnost dříve, než jim vyprší platný dokument, koledujete si o personální krizi. HR oddělení, která fungují reaktivně namísto proaktivně, budou o ty nejlepší lidi přicházet i nadále.
Dnes už se nebojím, když mi v nové práci nabídnou smlouvu „jen“ na rok. Naopak. Beru to jako své soukromé odpočítávání k dalšímu možnému profesnímu skoku. Protože vím, že až ty hodiny dotikají, budu to já, kdo bude mít v rukou všechny trumfy.
