Článek
Když jsem se poprvé setkala s Jakubem, působil jako ztělesnění všeho, co jsem si od svého studia v České republice slibovala. Byl inteligentní, měl břitký humor, znal skrytá zákoutí pražských ulic a dokázal vyprávět o historii střední Evropy tak poutavě, že jsem měla pocit, jako bychom spolu procházeli staletími. Byla to ta ideální, téměř filmová romance – intelektuální souznění, sdílené ambice a pocit, že jsme dva objevitelé v cizím, fascinujícím městě.
Jenže po několika týdnech se ten obraz začal drolit. Jakub měl totiž jednu neodmyslitelnou součást svého života, která se jako stín vplížila do každého našeho společného večera: českou „pivní kulturu“ v její nejintenzivnější, až obsesivní podobě.
Zpočátku jsem to brala jako roztomilou lokální kuriozitu. Když jsme šli na pivo, smála jsem se jeho historkám a obdivovala jeho přehled o místních hospodách. Jenže postupem času jsem si začala uvědomovat, že pro Jakuba nebylo pivo doprovodem k večeru, ale samotným cílem. Každá naše schůzka, ať už začala v galerii, v parku nebo v kině, končila nevyhnutelně v hospodě. A ne u „jednoho“.
Jakub nebyl alkoholik v klasickém smyslu toho slova, chodil do školy, skládal zkoušky, byl společensky funkční. Ale jeho tolerance k alkoholu a společenská norma, ve které vyrostl, byly v přímém rozporu s mými hranicemi. Pro mě znamenal večer ve dvou prostor pro intimitu, pro rozhovor, pro sdílení myšlenek. Pro Jakuba znamenal večer ve dvou prostor, kde může po náročném dni „vypnout“ s půllitrem v ruce, a to v ideálním případě v přítomnosti jeho party spolužáků, kteří se k nám vždycky po hodině přidali.
První velký střet nastal, když jsem ho pozvala na „klidný večer“. Připravila jsem domácí večeři, pustila hudbu a těšila se, že budeme jen my dva. Jakub přišel, tvářil se spokojeně, ale po půl hodině začal být neklidný. Neustále kontroloval mobil, díval se z okna a nakonec z něj vypadlo: „Není to trochu nuda? Nechceš zajít někam ven, na jedno? Kluci jsou v hospodě, říkali, že tam dneska točí něco speciálního.“
V tu chvíli jsem cítila, jak se ve mně něco zlomilo. Nešlo o to pivo. Šlo o jeho neschopnost být jen tak, bez stimulace, bez „tekutého uvolnění“. Pro něj byl večer v klidu synonymem stagnace. Pro mě to byl základ vztahu.
Postupně jsem začala sledovat, jak se jeho osobnost pod vlivem alkoholu mění. Ten vtipný, bystrý kluk, kterého jsem milovala, se po třetím půllitru často měnil v někoho, kdo opakuje stejné historky, mluví hlasitěji a jehož pozornost se z mého vyprávění přesouvá k tomu, kdo zrovna vstoupil do hospody nebo jaká je kvalita pěny v jeho sklenici. Cítila jsem se jako přívěsek u někoho, kdo už dávno není přítomen.
Zkoušela jsem o tom mluvit. „Jakube, mám pocit, že se spolu vlastně nebavíme. Pořád jsme jen v hospodě obklopeni lidmi, které ani nechci znát. Chybí mi ty chvíle, kdy jsme byli jen my.“
Jeho reakce mě zasáhla víc než cokoli jiného. „Ty jsi hrozně upjatá, víš to? Je to prostě český život. Tady se takhle žije. Nechápu, proč z toho děláš drama. Pivo je přece základ naší kultury, tak si ho neber osobně.“
V té větě jsem jasně viděla propast, která nás dělila. Pro něj byla moje potřeba klidu a hloubky „upjatost“, pro mě byla jeho potřeba neustálé hospodské stimulace „únikem“. Uvědomila jsem si, že se nesnažím jen o změnu jeho zvyků, ale o změnu jeho světonázoru, což je marný a destruktivní boj.
Bod zlomu přišel na jedné univerzitní akci, kde se Jakub opil víc, než bylo únosné. Sledovala jsem ho, jak se v opilosti chová agresivně k lidem kolem sebe, jak ztrácí kontrolu nad tím, co říká, a jak se propadá do stavu, který mi byl cizí a odpudivý. Druhý den ráno, kdy se mi snažil omluvit s tím, že „to prostě trochu přehnal“, jsem věděla, že je konec.
Odešla jsem. Ne kvůli jednomu večírku, ale kvůli tomu, co ten večer symbolizoval. Uvědomila jsem si, že si zasloužím vztah, kde hlavní roli hraje vzájemná pozornost, nikoliv alkoholová mlha. Že moje touha po kulturních zážitcích, tichých večerech a hlubokých konverzacích není „upjatost“, ale legitimní požadavek na kvalitu života.
Byl to bolestný odchod. Jakub byl v mnoha ohledech skvělý člověk, ale naše světy, nebo spíše naše představy o tom, jak trávit čas se svými nejbližšími, byly neslučitelné.
