Článek
Když jsem na vysoké škole v Praze potkal Mary, bylo to jako zásah bleskem. Byla ztělesněním jiného světa. Její smích měl jinou tóninu, její kůže barvu hořké čokolády a její postava – ty ženské křivky, které se v našich zeměpisných šířkách nevidí – poutala pozornost kdekoli jsme se objevili. Byla to moje první velká láska a já byl pyšný, když jsem ji po třech měsících vezl domů do Pardubic.
Návštěva u rodičů byla jako z filmu. Moje máma, která se obvykle cizinců trochu obávala, byla Marynino vyprávěním o dětství v Jihoafrické republice naprosto fascinovaná. Mary mluvila o rudé hlíně, o rozlehlých savanách i o složité historii své země. Pro moji rodinu nebyla „problémem“, byla vzácným hostem.
Táta s ní plánoval výlety na Kunětickou horu a do Železných hor, chtěl jí ukázat každý kout našeho kraje, jako by se snažil vyrovnat té velkolepé Africe, o které mluvila. U mých přátel v hospodě byla za hvězdu. Kluci se mě s neskrývanou zvědavostí vyptávali na detaily našeho vztahu, v jejich očích jsem byl „frajer“, co sbalil exotickou krásku. Mary se stala součástí party okamžitě. Její jinakost byla brána jako dar, jako osvěžení šedivých Pardubic. Po roce se naše cesty sice rozešly, ale vzpomínka na ni v rodině zůstala.
Jolanda: Zrcadlo, do kterého se nikdo nechtěl dívat
O rok později do mého života vstoupila Jolanda. Byla z Ústí nad Labem, měla hluboké černé oči a v nich vepsaný smutek dětství, které by nikdo z nás nechtěl zažít. Jolanda byla hodná, nesmírně vděčná za každé vlídné slovo a já cítil potřebu jí vynahradit všechno to, co jí osud dlužil. Chtěl jsem jí dát bezpečí a teplo domova, které v ghettech severních Čech chybělo.
Jenže když jsem ji po půl roce přivedl domů, atmosféra byla jiná.
„Je to milá holka, ale…“ začínala máma každou druhou větu.
Už se neplánovaly výlety. Už se nevyptávali na její dětství – možná proto, že se báli odpovědí. Jolanda byla rázná, v jejím hlase byla slyšet drsnost ulice a občasná přímočarost, která moji rodinu děsila. Zatímco Mary byla „exotická návštěva z daleka“, Jolanda byla „Romka odvedle“. Její jinakost nebyla fascinující, byla vnímána jako riziko.
Krutost „přátelských“ vtipů
Nejhorší to však bylo u mých přátel. Ti stejní lidé, kteří Mary nosili na rukou, teď tasili zbraně v podobě „humoru“.
- „Tak co, budeme dneska k večeři jíst Alíka, nebo máte radši ratlíky?“ smáli se v narážce na nejhloupější rasové mýty.
- „Nepotřebuješ něco odvézt do sběru? Mám doma starou pračku,“ rýpali do mě, kdykoli Jolanda nebyla v dosahu.
A pak tu bylo její jméno. Jméno Jolanda, které tehdy díky televizní věštkyni vyvolávalo vlnu posměchu. Každý můj status na sociálních sítích, každá zmínka o ní, byla terčem narážek na „karty, které nelžou“. Když se v Pardubicích stala jakákoli potyčka, kde figurovali Romové, okamžitě mi přistávaly v telefonu odkazy s otázkou: „To byli tvoji noví příbuzní?“
Hořké prozření
Byl to pro mě šok. Zjistil jsem, že tolerance mého okolí má velmi specifické hranice. Černoška z jiného kontinentu byla vnímána jako prestiž, jako něco, co z nás dělá světoběžníky. Ale holka od nás, se stejným pasem, jen s jiným etnickým původem a těžkým osudem, vyvolala vlnu skrytého i otevřeného rasismu.
Moje okolí přijalo Mary, protože pro ně byla jako postava z National Geographic – krásná a vzdálená. Jolandu nepřijali, protože jim byla až příliš blízko a nutila je konfrontovat se s jejich vlastními předsudky, které si v sobě roky pěstovali.
Byla to pro mě bolestná lekce o tom, že barva pleti někdy není tak důležitá jako to, jaký příběh si do ní lidé kolem nás promítají.
