Článek
Když mi patnáctého v měsíci dorazí výplata, nezažívám pocit radosti ani úlevy. Místo toho otvírám Excelový sešit, ve kterém szaznamenávám každou korunu s perfektní přesností. Pracuji jako prodavačka na zkrácený úvazek, plný zkrátka kvůli otevíracím dobám a péči o devítiletou dceru Klárku nemohu zvládnout. Můj měsíční čistý příjem činí přesně 22 400 Kč. Alimenty od exmanžela? Nula. Oficiálně je nemajetný, nepracuje a vymáhání je nekončící příběh bez konce.
Rozpočet na hranici možného: Kam mizí moje peníze?
Abychom vůbec měly kde bydlet, žijeme v malém bytě 1+1 na okraji krajského města. Zde je moje nemilosrdná měsíční bilance:
- Nájem a energie: 13 500 Kč
- Kredity, školní obědy a družina pro dceru: 1 800 Kč
- Léky, drogerie a základní hygiena: 1 100 Kč
- Telefon a internet (nutný do školy i do práce): 800 Kč
Po zaplacení těchto fixních výdajů mi v peněžence zbývá 5 200 Kč na celý měsíc. To je přibližně 170 korun na den pro dva lidi. A v této částce musí být započítáno jídlo, oblečení, obuv, jakékoliv kroužky nebo nečekané výdaje.
Žluté cedulky a alchymie v kuchyni
Nakupování potravin se pro mě stalo strategickou hrou. V mém telefonu nechybí ani jedna aplikace supermaketů. Žluté nebo červené slevové cedulky se zbožím, kterému končí trvanlivost, jsou mými nejlepšími kamarády.
Masem šetřím, jak to jen jde. Když koupím jedno kuře, dokážu z něj udělat obědy na čtyři dny: prsa na rizoto, stehna na paprice a ze skeletu silný vývar se zeleninou a nudlemi. Ovoce a zeleninu kupuji výhradně podle toho, co je v akci. Pokud jsou jablka za padesát korun kilo, jednoduše nebudou.
Už ani nepamatuji, kdy jsem si koupila něco nového na sebe. Všechno oblečení pro dceru řeším přes Vinted, obchody z druhé ruky nebo od známých, kterým děti odrostly. Sama nosím džíny, které mám už šest let, a zimní boty, které už po třetí sezóně zachraňuji lepidlem na obuv.
Tichá izolace: Když chudoba ničí sociální život
Nejhorší na tom všem ale není to, že jíme skromně nebo že nemáme nejnovější elektroniku. Nejhorší je společenská izolace.
Když mě kolegyně v práci pozvou po směně na kávu nebo na skleničku, vždycky si vymyslím nějakou výmluvu. Bolí mě hlava, musím rychle do družiny, mám rozdělanou práci doma. Pravda je přitom taková, že si nemohu dovolit utratit 90 korun za jedno cappuccino.
Postupně vás lidé přestanou zvát. Vztahy chladnou. Kamarádky si povídají o dovolených, o novém nábytku nebo o restauračních zážitcích. Vy mlčíte, protože nemáte čím přispět. Stáváte se neviditelnou. Přátelé vás považují za „podivínku“, která nikdy nikam nechce jít, přitom jen chráníte ten poslední pětisetkorunový zbytek v peněžence pro případ, že dcera potřebuje peníze na výlet nebo si v tělocviku roztrhla tričko.
Odpírání si vlastních potřeb
Představa, že bych si zašla k kadeřníkovi, na kosmetiku nebo si koupila knížku, je z kategorie sci-fi. Vlasy si barvím sama krabičkou z drogerie za stovku a stříhá mě sousedka.
Když dcera zatouží po kroužku tance, udělám první poslední, abych na něj ušetřila. Odříznu z vlastního přídělu jídla, vynechám kávu, neužívám vitamíny, které bych potřebovala. Matka samoživitelka v této situaci staví sama sebe až na úplně poslední místo v žebříčku hodnot. Jste jen stroj, který udržuje chod domácnosti.
Jak se nezbláznit?
Otázka, kterou si pokládám každý večer, když Klárka usne: Jak to dělat dál a nezbláznit se z té neustálé úzkosti?
Naučila jsem se radovat z věcí, které nestojí nic. Z procházky v parku, z horké vany (i když musím hlídat spotřebu vody), z toho, když si večer s dcerou čteme knížku z knihovny. A hlavně se držím naděje, že až dcera ještě trochu povyroste a bude samostatnější, budu moci nastoupit na plný úvazek a náš rozpočet konečně začne dýchat.
