Článek
Ještě před třemi lety jsem byla ta „štíhlá Lucka“. Šedesát kilo, upnuté džíny a pocit, že se musím vejít do každé tabulky. Pak se něco zlomilo. Nešlo o depresi, prostě jsem začala žít, víc si užívat jídla, zvolnila jsem a moje tělo na to zareagovalo po svém. Dneska vážím pětaosmdesát. A víte co? Cítím se paradoxně lépe než kdy dřív. Mám prsa, mám boky a konečně mě netrápí věčný hlad. Jenže je tu jeden háček, můj manžel Tomáš.
Všechno to začalo nenápadnými narážkami doma, které jsem přecházela úsměvem. Jenže pak přišla ta osudná zahradní grilovačka s našimi společnými známými. Seděli jsme u stolu, v ruce skleničku vína, pohoda. Dokud si Tomáš nevšiml, že si sahám pro druhý kousek koláče. „Hele, opatrně, ať pod tebou ta lavička neprdne, už teď má chudák co dělat,“ vyhrkl a rozesmál se na celé kolo.
Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev. Kamarádi se rozpačitě uchechtli, někteří sklopili oči k talíři. Nebylo to poprvé. Poslední měsíce si ze mě dělá před lidmi boxovací pytel. Jako by moje kila byla veřejným majetkem, o kterém může kdokoli vtipkovat. Nejvíc mě mrzí, že on vůbec nechápe, že mě to ponižuje. Pro něj je to „jen sranda“ a já jsem ta „vztahovačná“.
Ten večer u grilu mi ale došla trpělivost. Podívala jsem se na něj – na toho chlapa, který mě má milovat v dobrém i zlém – a pak jsem se podívala na jeho hlavu, kde se mu už pár let tvoří čím dál výraznější „letiště“. „No, Tomáši, já se sice možná nevejdu do svých starých triček, ale ty zase nepotřebuješ hřeben, jak ti ty vlasy berou roha,“ řekla jsem s ledovým klidem.
Najednou bylo ticho. Tomášův smích ztuhl v křečovitý škleb. Celý zbytek večera se mnou nepromluvil a doma na mě vyštěkl, že jsem trapná a útočím na jeho komplexy. A v tu chvíli mi to docvaklo. On má právo se strefovat do mých pětadvaceti kilo nadváhy, protože to je přece „moje volba“, ale jeho řídnoucí vlasy jsou nedotknutelné téma?
Je to zvláštní paradox. Já jsem se svou postavou smířená, on se svou pleší očividně ne. Ale to mu nedává právo mě shazovat před publikem, aby si sám připadal silnější. Došlo mi, že pokud chceme jako pár přežít, musíme složit zbraně. Moje „protiofenziva“ sice zabrala, ale nechci žít ve vztahu, kde si vzájemně okopáváme kotníky. Chci zpátky ten respekt, který jsme k sobě měli, když jsem měla o těch pětadvacet kilo míň. Protože láska by se neměla měřit na centimetry v pase ani na počet vlasů na hlavě.
