Článek
Měla jsem vizi útulných večerů u vína, společného sledování filmů a občasného drbání u snídaně. První týdny to tak i bylo. Jenže pak se na scéně začali objevovat muži.
Martina je… řekněme, že má zvýšenou sociální aktivitu, která se zaměřuje převážně na pánské pohlaví. A není to o jednom. Martina střídá partnery s frekvencí, která by se dala přirovnat k jízdnímu řádu pražského metra. Každý víkend, a často i během týdne, vcházím do našeho bytu, jako bych vstupovala do střídavé zóny.
A tady nastává ten kámen úrazu. Naše pokoje dělí jen tenká stěna. Když se Martina a její aktuální „návštěva“ pustí do nočního… dovádění, stává se z mého spánku spíše zvuková kulisa. Nejsou diskrétní. Vůbec.
Budím se za kombinace vrzání postele, hlasitých povzdechů a smíchu.
Do uší si pouštím bílý šum, ale někdy je ta noční symfonie tak intenzivní, že by přehlušila i rockový koncert. Ráno pak vstávám nevyspalá, s pocitem, že jsem místo spaní strávila noc na vedlejší koleji.
Ranní překvapení
To nejlepší, nebo spíše nejbizarnější, ale přichází ráno. Otevírám dveře svého pokoje, jdu si do kuchyně udělat kafe a často se ve dveřích srazím s naprosto cizím mužem.
- Jednou to byl kluk s bujnou kudrnatou hřívou, který mě pozdravil: "Dobré ráno, já jsem Mirek, a jo, včera bylo fajn" a zmizel dřív, než jsem stihla dovařit vodu.
- Jindy zas velmi vysoký, uhlazený manažer v obleku, který mi jen formálně kývnul na pozdrav, vypadal, jako by se právě probudil na firemním večírku, a spěchal pryč.
- Zatím největší šok přišel, když jsem v obýváku potkala muže v trenýrkách ve středním věku, který pil kávu a četl si noviny.
Je to takový denní seriál: „Kdo dnes ráno opustí Martininu ložnici?“ Často ani nevím, jak se ti muži jmenují, protože je nikdy nevidím s Martinou v „běžném režimu“. Jsou to jen rychlé a mlčenlivé ranní postavy v mém životě.
Přátelství vs. Spánek
Ironie je, že Martinu mám opravdu ráda. Je to skvělá holka, zábavná, upřímná a přes den je s ní sranda. Jen prostě… ten její milostný život se tak trochu přetéká do toho mého. Už jsem to zkoušela opatrně naznačit, ale odpovědí mi byl jen nevinný pohled a: „Jé, promiň, já jsem si nevšimla, že by to bylo tak slyšet.“ (Jasně, nebylo. Jen celá ulice to slyšela.)
Zatím jsem se s tím naučila žít. Beru to jako daň za levné bydlení a přítomnost mé nejlepší kamarádky. Je to zvuková terapie, i když nechtěná. A ranní setkání? Ty už mě jen málokdy vyvedou z míry. Možná si z toho udělám hru a začnu si tipovat, jaký typ muže přijde na řadu zítra.
Je to zkrátka tak: Martina miluje muže (hodně), a já miluji spánek (hodně). A tyhle dvě lásky se v našem bytě neustále střetávají, většinou uprostřed noci.
