Článek
Být součástí vietnamské komunity v Česku znamená jednu zásadní věc: pojem „soukromí“ je ve vaší slovní zásobě čistě teoretickou konstrukcí. Zpravodajské služby jako CIA, MI6 nebo Mossad by mohly jezdit na školení do jakékoliv vietnamské rodiny v Praze. Jejich informační síť je totiž pomalá a zastaralá v porovnání s tím, jak rychle funguje rodinná skupina na Zalo, když se proslýchá, že „Míša jde na rande“.
Když jsem si domlouvala sraz s Tomášem, vypadalo to na dokonale promyšlený plán. Tomáš byl architekt, měl rád minimalistický design, nosil brýle se silnými obroučkami a na Tinderu působil jako člověk, který rozliší pět druhů výběrové kávy podle vůně. Vybrala jsem zapadlou, tichou kavárnu v zastrčené uličce na rozhraní Vinohrad a Vršovic. Místo, kde podle mých propočtů nebylo absolutně žádné riziko, že byste potkali kohokoliv z vietnamské komunity. Byla to sterilní zóna bez večerek, bez asijských bistra a bez tržnic.
Seděli jsme u malého stolku v rohu. Tomáš mi právě nadšeně vyprávěl o urbanismu a o tom, jak se v Praze špatně pracuje s veřejným prostorem. Přikyvovala jsem, usmívala se a říkala si, že tohle rande se vlastně vyvíjí docela slibně.
A pak se to stalo.
Ozvalo se charakteristické, nezaměnitelné zašustění obří igelitové tašky z Makra a hlasité drhnutí plastové přepravky o dlažbu. Dveře kavárny se otevřely a do komorního prostoru zalitého tlumeným světlem vstoupila teta Huong.
Moje teta Huong provozuje večerku na Střížkově. Což je, pro představu, přibližně devět kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde jsem seděla. Neměla ani ten nejmenší racionální důvod vyskytnout se ve vršovické kavárně v úterý v pět hodin odpoledne. Přesto tam stála. V jedné ruce držela modrou skládací bedýnku s čerstvým koriandrem, v druhé nákupní tašku plnou kanystrů se sójovou omáčkou a na obličeji měla výraz člověka, který právě objevil Ameriku.
„Jé! Míšo! Co ty tady?“ zvolala přes celou tichou kavárnu ve vietnamštině.
Kdybych v té chvíli mohla splynout se zdí, udělala bych to bez zaváhání.
„Teto? Co tu děláš?“ šeptala jsem v šoku.
„Ale, šla jsem jenom tak náhodou kolem!“ odpověděla hlasitě a spokojeně položila bednu s koriandrem na volnou židli přímo u sousedního stolu. Který byl od nás vzdálen asi tak osmdesát centimetrů. „Zrovna jsem nesla věci z velkoobchodu. A říkám si, dám si čaj!“
Představa, že teta Huong, žena, která celý život pije výhradně zelený čaj z litrové plechovky a kavárenským řetězcům říká „předražená horká voda“, jde náhodou kolem s pětadvaceti kily zboží a rozhodne se dát si kapučíno ve hipster podniku, byla asi stejně uvěřitelná jako to, že zítra přistane na Václaváku UFO.
Tomáš se zdvořile usmál a mírně se překvapeně narovnal. „To je tvá známá?“ zeptal se potichu.
„To je má teta,“ vzdychla jsem a už v té vteřině jsem cítila, jak mi na stehně v kapse kabátu vibruje telefon.
Teta Huong si sedla. Nevzala si lístek, neobjednala si nic. Místo toho vytáhla svůj telefon. Svítivost displeje měla nastavenou na 100 procent, takže jsem z úhlu svého oka viděla přesně, co se děje. Otevřela rodinnou skupinu „Gia đình – Praha“, která čítá dvacet čtyři aktivních členů od babičky v Hanoji až po bratrance na VŠE.
A pak začal přímý přenos.
I přes vypnutý zvuk se z jejího telefonu ozvalo tlumené digitální cvaknutí. Telefon nešikovně schovávala za jídelní lístek, ale úhel kamery mířil přesně na Tomášův profil.
Tomáš znejistěl. „Slyšela jsi to?“ „To nic, to byl jenom… zvuk z ulice,“ zalhala jsem bez mrknutí oka.
Během následujících čtyřiceti minut se odehrál nejspíše nejdetailnější sociologicko-ekonomický rozbor jednoho českého architekta v historii moderního seznamování. Na mé podsvícené obrazovce v kapse neustále skákaly notifikace. Nemusela jsem do telefonu ani koukat, abych věděla, co se v chatu píše, ale zvědavost mi nedala. Využila jsem chvilky, kdy Tomáš odbočil na toaletu, a rychle nahlédla do zpráv:
- Teta Hương (17:12): Posílám fotku. Je to Čech. Má brýle.
- Máma (17:13): Proč je tak hubený? Jí vůbec? Míšo, kup mu něco k jídlu! Vypadá, že nemá sílu.
- Strýc Tuấn (17:15): Jaké má boty? Podívej se na boty! Když nemá čisté boty, je to nezodpovědný člověk.
- Teta Hương (17:16): Boty má čisté, ale bílé. To bude pořád čistit. Ztráta času.
- Sestřenice Trinh (17:20): Najela jsem si ho na LinkedInu podle fotky. Je to architekt v menším studiu. Plat nic moc, ale stabilní.
- Babička (17:25): Ať se zeptá, jestli má rád polévku!
Když se Tomáš vrátil ke stolu, teta Hương nezaváhala ani vteřinu. Místo tichého pozorování přešla do fáze přímého dotazování skrze mě.
„Míšo, zeptej se ho, proč pije to studené s ledem,“ řekla vietnamsky a ukázala na Tomášovu studenou kávu. „Z toho bude mít zánět žaludku. Muž má pít teplé věci.“
Předstírala jsem, že nerozumím. „Co říkala tvoje teta?“ ptal se milý, nicnetušící Tomáš. „Říkala… že máš moc pěkný svetr. Že ti sekne,“ přeložila jsem pohotově. Teta Huong vedle mě hlasitě mlaskla jazykem na znamení nesouhlasu s mým překladem.
Vrcholem celého večera byl moment, kdy přišel čas na placení. Teta Huong doslova ztuhla. Její oči se proměnily v laserové zaměřovače, které sledovaly každý pohyb Tomášovy ruky vytahující peněženku. V rodinné skupině zavládlo posvátné ticho.
Tomáš zaplatil kartou a nechal obsluze spropitné asi čtyřicet korun.
Teta si povzdychla tak hlasitě, že se otočil i barista u baru. Do chatu okamžitě odletěla zpráva:
- Teta Hương (18:02): Dal dýško 40 korun. Není lakomý, ale ani moc rozhazovačný. Průměr. Dá se použít.
Když jsme konečně vyšli z kavárny a Tomáš mě doprovázel k tramvaji, usmál se a řekl: „Tvoje teta byla strašně roztomilá. Taková milá, tichá paní. Je vidět, že tě má ráda, když za tebou přijela až sem.“
Podívala jsem se na něj, v duchu jsem si představila těch 86 zpráv, 4 tajně pořízené fotografie a kompletní prověrku jeho životopisu, kterou moje rodina zvládla během jednoho espressa, a jen jsem přikývla.
„Jo,“ řekla jsem se smíchem. „Rodina je u nás prostě vždycky tak trochu s námi. I když si myslíš, že jsi od nich na druhém konci města.“
