Článek
Když se ohlédnu za svými vysokoškolskými léty, vybaví se mi celá řada momentů. Zkouškové, nekonečné noci v knihovně nebo legendární večírky na koleji. Ale existuje jedna konkrétní vzpomínka, která se mi vryla do paměti tak hluboko, že se i po letech, kdykoliv si na ni vzpomenu, instinktivně červenám až za ušima. Byla to éra, kdy jsem se pravidelně vídal s Aničkou. Byla to moje skvělá kamarádka, parťačka na všechno možné a člověk, se kterým byla vždycky legrace.
V té době byla Anička už dlouho zadaná, dnes je to už její manžel, a já jsem to vždy respektoval. Nikdy jsme nepřekročili hranici kamarádství, i když se mi, nebudu lhát, vždycky líbila. Měla v sobě takovou tu přirozenou energii a šarm, který vás nenechá úplně chladným. Ale naše vztahy byly čistě platonické, založené na sdíleném humoru a společných zájmech. Jedním z nich byl squash.
Chodili jsme hrát pravidelně jednou týdně. Byl to náš rituál. Ten konkrétní den byl ale jiný. Už když jsme se potkali v šatně a ona vyšla na kurt, cítil jsem, že se děje něco neobvyklého s mojí koncentrací. Anička si na sebe vzala extrémně upnuté černé kraťasy, které zvýrazňovaly její postavu, a k tomu lehké bílé tričko. Jakmile začala hra a ona začala běhat po kurtu, intenzivně se potit, tričko začalo plnit svůj vlastní příběh. Každý rychlý výpad za míčkem, každý úskok, každý prudký pohyb, všechno to působilo jako magnet na můj pohled.
To tričko bylo v pohybu až nebezpečně průsvitné a pod ním se jasně rýsovaly její bradavky. Snažil jsem se hrát, snažil jsem se soustředit na míček, na taktiku, na to, abych nekazil podání, ale moje hlava byla úplně jinde. Každou vteřinu jsem se přistihl, jak ji „okukuju“. Byl to boj s vlastními pudy, který jsem v tu chvíli prohrával na plné čáře.
V polovině zápasu jsme si dali pauzu. Zhluboka jsme oddechovali, tváře jsme měli rozhicované od námahy. Sedli jsme si na lavičku u stěny kurtu. Anička se naklonila, aby se napila vody, a v tu chvíli se to stalo. Tričko se jí přilepilo k tělu, bradavky byly v chladnějším vzduchu ještě výraznější a moje hormonální soustava se rozhodla, že je ten správný čas na „revoluci“.
Marně jsem se snažil ovládnout. Mé tělo mi vypovědělo poslušnost a pod mými sportovními kraťasy se začala formovat erekce, která byla tak nekompromisní, že se nedala přehlédnout. Cítil jsem, jak se mi horkost valí do obličeje. Chtěl jsem být kdekoliv jinde, jen ne tam.
Anička, která už byla připravená pokračovat a odrážela raketou míček o podlahu, se na mě podívala a uviděla, co se stalo. Můj pokus zakrýt to ručníkem selhal. Zčervenal jsem snad i na patách a vyhrkl ze sebe: „Hele… dej mi ještě chvilku, nějak se mi teď blbě dýchá, musím si dát delší pauzu.“
Anička se na mě podívala, pak její pohled sklouzl dolů na můj rozkrok, kde se v kraťasech jasně rýsovalo vypouklé místo. Zvedla obočí a se širokým úsměvem, který byl směsí pobavení a naprosté přirozenosti, prohlásila: „Ty jo, tak squash je zjevně skvělý sport i na cvičení jiných svalů, než jsem si myslela!“
V tu chvíli jsem měl chuť se propadnout do základů té budovy. Byl to moment, kdy se čas zastavil a já jsem si přál, aby mě pohltila tma. Anička to ale vzala s takovou noblesou a vtipem, že mi vlastně paradoxně pomohla, i když to byla ta nejvíce ponižující vteřina mého života.
Od té doby uběhlo mnoho let. Anička je dnes vdaná, má život, který jí přeju, a my se stále občas vídáme. A kdykoliv se potkáme na kávě nebo na obědě, vždycky se najde chvíle, kdy se na mě podívá s tím svým šibalským úsměvem a prohodí: „A co, nepotřebuješ si dát dneska delší pauzu, než někam vyrazíme?“ Ona se směje, bere to jako vtipnou historku z mládí, ale já? Já se v tu chvíli cítím stejně trapně jako tehdy na kurtu. Ta vzpomínka je jako bumerang, pokaždé se vrátí a pokaždé mi připomene, že lidské tělo má někdy opravdu hodně špatný smysl pro humor.
