Článek
Když si kapitánka Jana K. ráno utahuje tkaničky svých kanad, nedělá to jen proto, aby jí bota pevně seděla na noze. Je to rituál přípravy na den, kdy bude muset podat o 120 % lepší výkon než její mužští kolegové, aby byla považována za „dost dobrou“. Jana slouží v armádě dvanáctým rokem. Má za sebou dvě zahraniční mise a nespočet cvičení v mrazu a blátě. Přesto říká: „Fyzická zátěž je to nejmenší. To nejtěžší nosíte v hlavě.“
Dvojí metr jako standard
V armádním prostředí, které bylo po staletí budováno muži pro muže, narážejí ženy na specifický druh skleněného stropu. Není vyroben ze skla, ale z předsudků a neustálého drobnohledu.
„Když udělá chybu chlap, je to prostě chyba jednotlivce. Když ji udělám já, je to proto, že jsem ženská a nemám v armádě co pohledávat,“ vysvětluje Jana.
Tento fenomén „kolektivní viny“ nutí vojákyně k neustálé ostražitosti. Zatímco muži mohou být průměrní, žena v uniformě musí excelovat. Pokud je příliš tvrdá, je označena za hysterickou nebo „generála v sukni“. Pokud projeví empatii, je vnímána jako slabá a neschopná velet v boji.
Biologie vs. Logistika
Armáda je mistrem v logistice, ale když dojde na ženské potřeby, systém často pokulhává. Problém začíná u základní výstroje. Většina balistických vest, batohů a uniforem je střižena na mužskou postavu.
- Výstroj: Příliš široká ramena u vest omezují pohyb paží při střelbě; bederní pásy batohů nesedí na ženských bocích, což vede k rychlejší únavě a zraněním zad.
- Hygiena v poli: „Představte si týden v zákopu bez přístupu k tekoucí vodě během menstruace. Je to téma, o kterém se s chlapy v jednotce nebavíte, ale které drasticky ovlivňuje váš komfort a zdraví,“ popisuje Jana realitu výcviku.
Mateřství: Konečná stanice pro kariéru?
Největší zkouška však přichází s rodinou. Armáda vyžaduje absolutní mobilitu a časovou flexibilitu – vlastnosti, které jdou často proti smyslu mateřství. Zatímco voják-otec je vnímán jako zabezpečovatel rodiny, vojákyně-matka je často okolím (i kolegy) vnímána jako ta, která „opouští dítě“.
„Když jsem se vracela po mateřské, cítila jsem, že mě odepsali. Musela jsem znovu dokazovat, že moje hlava je stále v boji a ne jen u plenek. U mých kolegů, kterým se narodily děti, se nikdo neptal, jestli zvládnou velet rotě,“ říká Jana.
Humor, který kouše
Pak je tu otázka kultury. Kasárenský humor je specifický, často drsný a na hraně. Pro ženy v armádě je pohyb v tomto prostředí neustálým balancováním.
- Pokud se vtipům smějí, riskují ztrátu respektu.
- Pokud se ohradí, jsou za ty, které „kazí partu“.
Podle Jany je nejtěžší vybudovat si přirozenou autoritu, aniž by člověk ztratil svou vlastní identitu. „Dlouho jsem se snažila být ‚jedním z kluků‘. Ale pak mi došlo, že armáda nepotřebuje víc chlapů. Potřebuje schopné vojáky a těmi můžeme být i my, se všemi našimi odlišnostmi.“
Cesta k respektu
Navzdory všem překážkám Jana svou práci miluje. Věří, že moderní armáda se mění, i když pomaleji, než by bylo potřeba. Ženy přinášejí do vojska jiné úhly pohledu, schopnost deeskalace konfliktů a odlišné strategické myšlení.
„Není to o tom, že bychom chtěly úlevy,“ uzavírá kapitánka Jana. „Chceme jen, aby ten batoh, který neseme, vážil stejně jako ten mužský. Aby k němu nebyla přibalena ta neviditelná váha pochybností a předsudků jen kvůli tomu, že jsme ženy.“
