Článek
Všechno začalo naprosto nevinně. Na jednom místním diskusním fóru o našem městě – takové to klasické „kde sehnat řemeslníka“, „jaké je nejlepší koupaliště na koupání se psem“ a „proč už zase rozkopali tu hlavní“ – se objevila Olga. Psala kultivovaně, s citem pro humor, ale zároveň s nějakou takovou nenásilnou melancholií v pozadí.
Začali jsme si psát soukromě. Nejdřív o městě, pak o knížkách, filmech, o tom, jak se člověk cítí, když má pocit, že život mu nějak proklouzl mezi prsty. Oba jsme velmi rychle pochopili, že to druhému opravdu záleží na tom, co říká. Žádný tlak, žádné „pošli fotku v plavkách“, žádné „co máš na sobě“. Jen dva lidé, kteří se najednou po dlouhé době mohli někomu vypovídat úplně bez cenzury.
Po pár měsících jsme si přiznali to nejcitlivější – že oba žijeme v dlouhodobých manželstvích, která už dávno ztratila jiskru. Nebyla to nenávist, nebyl to hnus. Jen taková unavená, tichá rutina, ve které se člověk cítí spíš jako spolubydlící než jako partner.
Pak přišly hovory. Dlouhé, večerní, někdy až do dvou do rána. Smáli jsme se jako puberťáci, koketovali jsme – ale stále velmi opatrně. Poslali jsme si pár fotek… ale nikdy obličej. Ruce, rameno, výhled z okna, knížka na nočním stolku. Bylo to jako hrát si na schovávanou s realitou.
Až do prvního videohovoru.
Když se mi na obrazovce objevila její tvář, na zlomek vteřiny mi přestalo fungovat srdce. Olga. Ta Olga. Sousedka ze stejné ulice. Žena, které jsem před pěti lety půjčoval vrtačku, sbíječku a pár metrů kabelu, protože stavěli novostavbu a její muž potřeboval nářadí.
Oba jsme ztuhli. Pak jsme se skoro současně zasmáli – takovým tím nervózním, zoufalým smíchem. A pak nastalo dlouhé ticho.
„To snad není možné,“ zašeptala nakonec.
„Je,“ odpověděl jsem. „A je to mnohem horší, než kdybychom byli od sebe 300 km.“
Kontakt jsme přerušili hned ten večer. Dohodli jsme se, že je to příliš nebezpečné. Bydleli jsme od sebe vzdušnou čarou 180 metrů. Viděli jsme se na ulici s kočárky, s nákupy, na dětských hřištích. Stačilo by jedno neopatrné pohlédnutí, jedno příliš dlouhé zastavení, a bylo by po všem.
Vydrželi jsme tři měsíce.
Tři měsíce umělého ignorování. Tři měsíce, kdy jsme při potkání na ulici říkali jen „nazdar“, „pěkný den“, „to je ale zima“. Tři měsíce, kdy jsem si v hlavě přehrával každý náš rozhovor a nenáviděl jsem se za to.
A pak jedno odpoledne zazvonil zvonek.
Stál jsem v obýváku v teplákách, uvařil jsem si kávu a právě jsem si říkal, že dneska už konečně začnu ten projekt, co odkládám půl roku. Otevřel jsem – a tam stála ona.
„Vím, že jsi sám,“ řekla tiše. „On odjel s dětmi na chatu až do neděle.“
Neřekl jsem nic. Nebylo co říct. Jen jsem ustoupil stranou a ona vešla.
Tenkrát v ložnici se stalo všechno najednou – všechny ty měsíce čekání, všechny ty rozhovory, všechny ty pohledy přes ulici, všechna ta opatrnost, která nás nakonec zlomila nejvíc.
Bylo to nádherné. Bylo to strašné. Bylo to úplně nejhorší rozhodnutí, které jsem v životě udělal. A přesto jsem to nechtěl zastavit.
Dneska to pořád pokračuje. Setkáváme se, když víme, že jsme sami. Dáváme si pozor až na hranici paranoie. Každé setkání je jako ruská ruleta – a my pořád pokračujeme.
Nevím, jak to skončí. Nevím, jestli to vůbec někdy skončí. Vím jen jednu věc: Nikdy jsem nechtěl, aby se z nevinného online rozhovoru o městském koupališti stal něčí rozbitý život. A přesto se to stalo.
