Článek
Česká republika se nachází v pasti, o které se v politických kruzích mluví jen šeptem nebo v rámci předvolebních klišé. Je to past střední příjmové skupiny, nebo přesněji řečeno: past ekonomického modelu založeného na levné práci a subdodavatelské roli pro západní sousedy. Třicet let po sametové revoluci jsme se stali „montovnou Evropy“, na což jsme si paradoxně vypěstovali určitý druh zvrácené hrdosti.
Mýtus „zlatých českých ručiček“
Stále dokola omíláme frázi o „zlatých českých ručičkách“, která v 21. století zní spíše jako žalostná obhajoba naší neschopnosti inovovat. Ano, jsme skvělí v tom, že dokážeme efektivně složit to, co někdo jiný vymyslel, a udělat to levněji. Ale tato strategie má své limity. V momentě, kdy náklady na práci rostou, což je přirozený a žádoucí jev, náš model přestává fungovat.
Namísto investic do vzdělání, výzkumu, vývoje a podpory firem s vysokou přidanou hodnotou se snažíme udržet konkurenceschopnost udržováním nízkých mezd nebo dovozem levné pracovní síly. Je to začarovaný kruh. Firmy neinvestují do automatizace, protože mají přístup k levným lidem, a lidé nemají vyšší mzdy, protože produktivita jejich práce neroste. Zůstáváme zaseknutí v meziprostoru, kde nejsme dostatečně levní pro asijskou konkurenci a nejsme dostatečně inovativní pro tu západní.
Ekonomický feudalismus
Tento stav vytváří společnost, která je nezdravě závislá na velkých průmyslových celcích, často vlastněných zahraničním kapitálem. Když se zakázka v Německu zadrhne, u nás se zastaví linky. Máme strach z transformace, protože je spojená s nejistotou. Raději budeme udržovat zastaralé provozy dotacemi, než abychom podpořili bolestivý, ale nutný přerod k ekonomice služeb, technologií a kreativity.
Politika se na tomto marasmu podílí tím, že místo vize nabízí jen „udržovací režim“. Sociální smír se kupuje přerozdělováním, namísto toho, aby se vytvářely podmínky pro bohatnutí celé společnosti. Výsledkem je, že lidé pracují čím dál víc, ale reálná hodnota jejich výdělků je požírána inflací a neefektivitou státu. Stali jsme se společností, která se bojí změny, protože v každé změně vidí ohrožení svého stávajícího, byť skromného standardu.
Odvaha ke kreativitě
Pokud nechceme jako země v příštích dekádách ekonomicky a společensky uvadnout, musíme radikálně změnit způsob, jakým uvažujeme o naší roli v globálním světě. Musíme přestat být zemí, která se ptá: „Co nám kdo zadá?“, a začít se ptát: „Co můžeme světu nabídnout my?“.
To vyžaduje brutální upřímnost k sobě samým. Potřebujeme investice do vzdělání, které neprodukuje jen poslušné zaměstnance pro montážní linky, ale kriticky myslící lidi schopné inovace. Potřebujeme legislativu, která nebude házet klacky pod nohy malým a středním podnikatelům s ambicí prorazit ve světě. A především potřebujeme opustit mentalitu „montovny“, která nás drží v roli ekonomického vazala.
Česko má obrovský potenciál. Máme chytré lidi, solidní technickou tradici a geografickou polohu v srdci Evropy. Co nám chybí, je sebevědomí a odvaha k transformaci. Pokud se nezačneme chovat jako národ, který si věří a buduje hodnoty, nikoliv jen stroje pro někoho jiného, budeme odsouzeni k roli montážní dílny, která se s každou další ekonomickou krizí propadá hlouběji do irelevance.
Myslíte si, že je česká mentalita „zlatých ručiček“ v jádru brzdou naší modernizace, nebo je to naopak základ, na kterém můžeme postavit digitální a inovační transformaci?
